Od října r. 2010 čekají zlínští podnikatelé Lebánkovi a jejich souputníci na rozhodnutí olomouckého Vrchního soudu o jejich odvolání proti rozsudku zlínské pobočky Krajského soudu v Brně. Žijí v napětí, podobném tomu, jež pociťují senzibilové v tušení blízkého vypuknutí bouřky. A rozsudek, ať bude jakýkoli, budou vnímat s intenzitou zahřmění hromu.

Jejich věc se dostane na pořad jednání odvolacího soudu již podruhé. Obžalovaní se měli dopustit krácení spotřební daně a porušení práv k ochranné známce výrobou padělků cigaret Marlboro ve skladovém areálu v Lůžkovicích u Zlína. Na mém blogu a webu Chamurappi z.s. je několik článků, jež dokumentují průběh prvostupňového řízení. Upozorňuji zejména na nevlídný komentář k rozudku senátu předsedy Jiřího Dufka z 3.října 2010, dosud dostupný na mém blogu, webu spolku Chamurappi, Neviditelném psu a možná i leckde jinde.

Případ se vyznačuje různými zvláštnostmi, s jakými se nesetkáváme často. Například v prvostupňovém řízení se jím postupně zabývaly dva senáty. Předsedkyně senátu Iveta Šperlichová o případ přišla kvůli podjatosti a navíc si v souvislosti s ním vysloužila potrestání kárným soudem. Získala proslulost díky zveřejnění zvukového záznamu jejího nevhodného vyjadřování o obžalovaných a jejich obhájcích. Vystřídal ji senát předsedy Jiřího Dufka, který musel provést celé řízení znova. Daňovým poplatníkům nezbylo než uhradit náklady na opakování řízení.

Iveta Šperlichová mimo to zasáhla do případu velmi zvláštním způsobem hned na začátku hlavního líčení. Věc Romana Šulyoka a později i jeho mladšího bratra Jana vyloučila do samostatného řízení. Stíhání Romana Šulyoka pak zastavila pro neúčelnost. Jeho bratra její senát odsoudil k mírnému podmíněnému trestu, ale senát Jiřího Dufka jej zprostil obžaloby, ač se na dění v Lůžkovicích zcela nepochybně aktivně podílel. Důvodem k vyloučení do samostatného řízení byla neúčast obžalovaných při hlavním líčení. V případě Romana Šulyoka neúčast zavinil soud nezajištěním jeho eskorty z německé věznice. Pokud jsem se ve výše zmíněných článcích zmiňoval o procesu jako o souboji „Slušňáků“ a „Rošťáků“, pak je nepochybné, že paní soudkyně Iveta Šperlichová výrazně posunula rovnováhu mezi nimi v neprospěch bratrů Lebánkových a senát předsedy Jiřího Dufka její dílo dokonal. Nechut soudkyně Ivety Šperlichové k Ladislavu Lebánkovi je patrná i z toho, že na začátku hlavního líčení se zajímala, jakým autem přijel k soudu (vot buržuj!).

Senát Jiřího Dufka nemohl vrátit Romanu Šulyokovi postavení obžalovaného, takže soudil věc zásadně deformovanou, odlišnou od její původní podoby.

Zastavením trestního stíhání Romana Šulyoka se z obžalovaného stal svědek využívaný na podporu obžaloby. Nebyl určitě nestranný, protože kvůli brutálnímu vydírání bratrů Lebánkových byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 let, a to v době, kdy si odpykával trest 7,5 let odnětí svobody, udělený Zemským soudem v Řezně. V daném případě nebylo možné uložení souhrnného trestu, takže tresty se sčítají. Nebezpečnost Romana Šulyoka pro bratry Lebánkovy jako svědka zvýšila jeho výmluvnost a do jisté míry i nonverbální povzbuzování soudkyní. Použily ho oba senáty opakovaně a zdá se, že jeho svědectví přijímaly jako věrohodné.

Zvláštností řízení vedeného předsedou senátu Jiřím Dufkem je mimoto útěk od vyhodnocování reálných důkazů k jejich nahrazení soudcovými domněnkami. Tak předseda senátu je připustil, že důvodem brutálního vydírání bratrů Lebánkových ods. Romanem Šulyokem a jeho spolupachateteli mohlo být nedodržení z jejich strany nějaké „kavalírské dohody“, kterou s ods. Romanem Šulyokem uzavřeli ústně. Mimo jeho tvrzení není ale pro její existenci žádný důkaz. Neméně zvláštní je tvrzení v odůvodnění Dufkova rozsudku, že bratři Lebánkovi se ilegální výrobou cigaret kdysi v minulosti zabývali. Původcem tvrzení je výpověď svědka s významnou trestní minulostí. V rozporu s ní je skutečnost, že obžalované nikdy v této souvislosti nevyšetřovala policie a jeden z objektů, v němž dle svědka měla výroba probíhat, prokazatelně neexistuje. Svědek se pokusil bratry Lebánkovy vydírat, ale policie trestní oznámení proti němu založila ad acta.

Vskutku podivuhodné je jednoznačné spojování bratrů Lebánkových s dodávkou 4 tun tabáku, dodaných za asistence pátracího odboru Celní správy ČR. Na příjezd kamionu čekali na překladišti celníci, kteří tedy od někoho dostali předem informaci o místě a času jeho příjezdu. Pořídili videozáznam překládání tabáku na jiné vozidlo a záběry přítomných obžalovaných. Neidentifikovali řidiče kamionu, nezajímaly je doklady od vozidla a nákladu. Zápis o zásahu pořídili s ročním zpožděním. Je zřejmé, že celníci buď věděli, kdo objednal a zaplatil tabák, nebo aspoň měli možnost tyto informace získat. Jde o důkazy, které jsou pro posouzení míry osobního zavinění obžalovaných nezastupitelné: nejde o sporná ústní vyjádření, ale o nezpochybnitelná fakta. Celní správa je ale orgánům činným v trestním řízení nikdy neposkytla, a nabízí se tak otázka, k jakému účelu měla akce celníků sloužit.

Nenarazil jsem na žádné stopy po zájmu soudkyně Ivety Šperlichové o získání důkazů od Celní správy. Soudce Jiří Dufek se sice snažil informace získat, ale neuspěl. Generální inspekce bezpečnostních sborů naznačila možnost, že by se počínáním celníků zabývala, podá-li předseda senátu trestní oznámení. To se ale nestalo. To mu ale nebránilo přiřknout vlastnictví tabáku bratrům Lebánkovým, ač pro to žádný důkaz nesvědčí. Senát se v tomto případě v rozporu s právem řídil zásadou „v pochybnostech v neprospěch obžalovaného“.

Není tedy jisté, komu patřil tabák, a není vyloučeno, že za jeho obstarání budou odsouzeni nevinní lidé.

Oba senáty se s neuvěřitelnou lehkostí přenesly přes skutečnost, že výrobní stroj linky na výrobu cigaret byl nefunkční a pokusy o zprovoznění linky ztroskotaly na nezpůsobilosti přizvaných řemeslníků zpojízdnit balicí stroj. Soud neprokázal, že by se bratři Lebánkové pokusili obchodovat s padělky cigaret. Pouze Roman Šulyok použil cigarety k úhradě dluhu, ale ty zřejmě pocházely z jeho dřívější provozovny v Malhosticích.

Pozornost zasluhuje i srovnání zrušeného rozsudku senátu předsedkyně Ivety Šperlichové s dílem senátu Jiřího Dufka z hlediska ukládaní trestů. Na rozdíl od Ivety Šperllichové Jiří Dufek nerozdával nepodmíněné tresty odnětí svobody, takže se zdá, že obžalovaní by mohli být spokojeni, kdyby je ovšem nehryzal pocit nespravedlnosti odsouzení. Vyjádřením částečné spokojenosti je skutečnost, že z osmi odsouzených se čtyři spokojili s podmíněnými tresty a neodvolali se. Podiv vzbuzuje zjištění, že jinak „krvežíznivý“ žalobce se neodvolal proti zproštění Jana Šulyoka, jež nabylo právní moc a již se nedá napravit.

Podivnosti celého řízení od samého počátku a rozsudku senátu předsedy Jiřího Dufka zvlášť navozují zvědavost na způsob, jakým se k nim postaví odvolací soud. Zvlášť zajímavá bude jeho reakce na utajování informací o původu a vlastníkovi přivezeného tabáku. Orientace soudu v kalných vodách případu nebude snadná. Předjímání výsledku by za těchto okolností bylo nepatřičné.

==========================

Vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v některých knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz.