19.10.2021 | Svátek má Michaela


PRÁVO: Svobodně žít, ale také svobodně zemřít

13.10.2021

ČSSD otevřela před volbami Pandořinu skřínku zvanou eutanazie. Možná až tak příliš po zavedení milosrdné smrti neprahne, ale v předvolebním boji se tonoucí sociální demokraté chytali lecčehos, čím mohli voliče přilákat. Mimo jiné slíbili, že podpoří zákon o důstojné smrti, který se v nejrůznějších modifikacích objevil ve Sněmovně už více než desetkrát. Pokaždé však neuspěl. Něco to o naší společnosti vypovídá.

Uctívání kultu mládí se bohužel stalo nepsaným územ. Mladí lidé mají pocit, že život a celý svět právě začal, že je to tady všechno vlastně jenom kvůli nim,“ to řekl už Goethe. Obavy z nezvratného konce života narůstají přímou úměrou až s přibývajícím věkem.

Umíme létat, plavat, rozbít atom, transplantovat živé orgány, naklonovat rostlinu či zvíře nebo změnit člověku pohlaví. Se smrtí je to ale složitější. Jediné, co zatím můžeme v jejím případě reálně – a jen do jisté míry –ovládat, je kvalita umírání. Šanci, jak se vyhnout zbytečnému utrpení a dožít život důstojně, nabízí právě eutanazie či asistovaná sebevražda

Většina současných právních řádů ve světě se o ní ale samostatně nezmiňuje. Zároveň však mnohé z nich umožňují za takzvané usmrcení z útrpnosti uložit mírnější trest. Zkrátka přivřít oči. Je to pokrytectví ve své ryzí podobě, jež má u nás kořeny už v legislativě první republiky. V nynější právní úpravě trestního zákoníku je však eutanazie nemilosrdně kvalifikována jakožto trestný čin vraždy.

Zajímavé přitom je, že v dnešním Česku má eutanazie dlouhodobě většinovou, aktuálně zhruba šedesáti- až sedmdesátiprocentní podporu veřejnosti. Stejně tak je tomu v mnoha dalších evropských zemích, z nichž některé v tomto smyslu svůj právní kodex upravily, případně se na to chystají. Jde především o státy Beneluxu nebo o Švýcarsko, v zámoří pak o jednotlivé státy USA. Právě na těchto příkladech z praxe lze smysluplnost této normy nejlépe ilustrovat.

Ve Švýcarsku nebo v Nizozemsku je právní řád v tomto ohledu maximálně liberální a nabízí dvě elementární varianty důstojné smrti, jež určují následný modus operandi. Možnost číslo jedna: asistovaná sebevražda, možnost číslo dvě: aktivní eutanazie.

Vezměme si jako první nizozemský „vzor“, kde se povoluje nejen asistovaná sebevražda, ale také ukončení života na žádost pacienta rukou lékaře. Může to být cesta pro ty, kdo sami nemají odvahu nebo ani možnost něco takového učinit (mohou volit aktivní eutanazii předem pro případ, že by se ocitli v situaci, kdy by dále nechtěli žít, ale nemohli by zvolit asistovanou sebevraždu, nebyli by například schopni sami užít pilulku nebo zmáčknout příslušné tlačítko).

Statistiky uvádějí, že asistovanou sebevraždu a aktivní eutanazii volí ve větší míře obyvatelstvo vzdělanější a dobře finančně situované. S nadsázkou řečeno: abyste mohli důstojně zemřít, musíte být dostatečně při penězích a přidat i nějaké to IQ. Důstojná smrt zkrátka není levná záležitost. Zvláštní, že narození je přitom většinou zdarma.

Ve Švýcarsku tyto služby provozují tři společnosti. Cena se pohybuje zhruba mezi šesti až osmi tisíci eury. Představa, že se zde provádí asistované sebevraždy jako na běžícím páse, je ovšem naprosto scestná. Všude jsou totiž týmy specialistů, kteří nejprve pečlivě zhodnotí, jaký je pacientův skutečný zdravotní stav, a vybírají jenom ty, kteří trpí nevyléčitelnou chorobou, kdy je situace pacienta medicínou hodnocena jako beznadějná či neexistují další možnosti léčby.

Rozhodně si také nelze spojovat tuto volbu s jakýmsi krátkodobým hnutím mysli, jež by dotyčný velmi rád vzal druhý den zpět. Žádný pacient nesmí být zvenčí ovlivňován. Švýcarská prokuratura může také zasáhnout v případě podezření, že za chystanou smrtí vězí osobní či ekonomické zájmy některého příbuzného a že by mohlo jít o navádění k sebevraždě.

Určitou výjimku představuje poněkud kontroverzní švýcarská společnost Dignitas (latinsky důstojnost), která klade rovnítko mezi choroby fyzické a duševní. To znamená, že svůj život zde může ukončit i člověk, který trpí „jenom“ těžkou a dlouhodobou depresí či jiným vážným duševním onemocněním. Snaží se tak veřejnost upozornit na fakt, že i některé duševní choroby mohou být natolik destruující a nesnesitelné, až se svou bolestivostí plně vyrovnají smrtelným nemocem fyzickým.

Eutanazie odjakživa nevyvolává pouze sporné otázky právní a medicínské, ale také etické, filozofické a náboženské. V praxi ji také často odmítají právě právníci a filozofové a lékaři, kteří pracují v oblasti paliativní medicíny.

Hlavní potíž v našem prostředí ovšem představuje fakt, že zde o tomto tématu chybí dlouhodobá a intenzivní celospolečenská debata. Právě taková, v jejímž rámci by se u jednoho stolu scházeli lékaři, právníci, filozofové, sociologové a samozřejmě také politici, kteří jako jediní mají možnost zákon prosadit. Oslyšeny by samozřejmě neměly být ani výpovědi těžce nemocných lidí, kteří o eutanazii žádali nebo žádají.

Existují mezi námi tací, kteří mají pocit, že musí zvládnout jakousi poslední zkoušku. Můžeme je obdivovat. Ale nikoho bychom k něčemu takovému neměli nutit.

V tomto kontextu se také často objevují argumenty, že lékař má především pomáhat lidem, ne jim ubližovat. Cožpak ale zbavit trpícího strachu z nedůstojného umírání není pomoc? Kdyby měli lékaři dodržovat doslova Hippokratovu přísahu, nemohli by přistupovat ani k potratům! Lidé si obvykle utrpení spojují s rakovinou či jinou konkrétní nemocí. Ale může ho způsobovat i běžné chřadnutí. Podle odborných posudků může zákon o eutanazii paradoxně život některých trpících prodloužit. Pokud vědí, že jim ve chvíli nejvyšší nouze někdo pomůže, klidněji snášejí bolest.

Souvisí to s lidskou důstojností. Co je to za život, nehybně ležet na posteli a půl roku či rok čekat, kdy to přijde? Jsem přesvědčen, že tou nejvyšší autoritou, která by měla rozhodnout, zda má smysl v životě pokračovat, je pouze a jedině člověk samotný. Je to projev svobody, kterou zbytečně plýtváme na mnoho jiných, často podružných věcí.

Bohužel pak fatálně absentuje v případech natolik fundamentálních, jako je osud lidského života.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.