Solidarita musí fungovat i tehdy, když se nám nelíbí. Jinak to není solidarita. Což je jeden z důvodů, proč je nápad, aby si neočkovaní s covidem hradili případné pobyty na jednotkách intenzivní péče, naprosto nepřijatelný.

Je jedno, kdo s tím přišel. Je jedno, jaké kdo dá dohromady podpůrné argumenty. Je jedno, že některé z nich mohou být docela relevantní a kvalitně statisticky i medicínsky podepřené. Ten nápad je špatný kvůli jeho principiálním chybám. Sociálním, ale i ekonomickým. Dokonce by se dalo říct i něco dalšího: Jen obtížně bychom v posledních letech hledali nápad, který tak hluboce a ostře tne do uspořádání moderních společností vyspělých zemí, jako je tato myšlenka.

Rozcupovat ji lze i v podstatě čistě ekonomickými argumenty.

Problém neočkovaných je z pohledu (nesporně jen části, ale části hlasité) očkovaných vnímán jako postoj nazývaný někdy v ekonomické teorii (a také v právní vědě a v mnoha dalších disciplínách) „otázka černého pasažéra“. Ostatně přesně toto pojmenování na adresu neočkovaných se občas objevuje v diskusích. Na první pohled vypadá trefně, ve skutečnosti neobstojí.

Oč jde, vlastně každý ví. Černý pasažér neplatí do veřejné pokladny, ale přesto využívá veřejné služby. Vlastně doslova jako v autobuse bez jízdenky. Služba je čerpána, platba poskytnuta není. Jenže ono to není tak jednoduché. V důsledně ekonomickém pohledu totiž záleží na tom, jaký je poměr hrazení nákladů takové služby, tedy (v případě městského autobusu) kolik z nákladů na danou jízdu veřejnou dopravou by dopravci náleželo z neposkytnutého jízdného a kolik dostává z veřejných rozpočtů.

Právně je černý pasažér samozřejmě definován tím, že si nekoupí jízdenku. To je jednoduché a přímočaré. Ekonomicky to ale skutečně není tak jednoduché. I černý pasažér totiž může na danou jízdu přispívat, a to dokonce více než mnozí ostatní ve vozidle. Pokud je jeho platba daně z příjmů vysoká, zatímco u jiných deseti cestujících jde o nulu (což se snadno může stát), finanční přínos k uhrazení jízdy se u těchto pasažérů rázem dostává do jiného světla.

Příměr s černým pasažérem platí u všech veřejných služeb. Čili i u zdravotnictví. Platí však přesně se stejným „reálně finančním“ (ekonomickým) omezením, jaké bylo naznačeno výše u cesty autobusem. Bez detailního zkoumání neumíme posoudit, kdo z těch (očkovaných i neočkovaných), kteří čerpají náklady na intenzivní péči v důsledku nemoci covid, přispívá na tuto péči a kolik. Z tohoto utilitárně finančního pohledu totiž může věc snadno stát tak, že očkovaný s problémovým životním stylem spotřebovává dlouhodobě násobky toho, co do systému kdy odvedl. A že neočkovaný, který je jinak zdravý a lékaře neviděl roky, si těch několik stovek tisíc v nákladech s přehledem a několikrát zaplatil.

Samozřejmě je zde argument, že „očkováním je možné snížit pravděpodobnost nutnosti nákladů“, ale to se dá stejně říct o X jiných aspektech situace – o nadváze, cukrovce získané vinou nezdravého životního stylu, kouření... Nenechme se zaslepit tím, že očkování je zrovna nyní na prvním místě v pozornosti. Což platí i o „zbytečném zabírání místa potřebného pro jiné“.

Lze „neočkování“ nazvat nezodpovědností? Z pohledu očkovaného možná. Z pohledu očkovaného silného kuřáka? Měl by lépe volit úhel pohledu na věc.

Především však není možné mít solidaritu bez solidarity. Když na to přistoupíme, dostaneme se do neřešitelných problémů – pokud tuto Pandořinu skřínku jednou otevřeme, už nikdy nenacpeme obsah zpátky a nezabouchneme víčko.

P.S. V jednom smyslu slova o neočkovaných sousedech jako o černých pasažérech hovořit lze. Platí to, pokud přistoupíme na tezi (na které se shodne většina relevantních vědců), že plus mínus stoprocentní očkování by celkově zpomalilo a postupně v podstatě zamezilo výraznějšímu šíření viru. Jenže i tady platí, že kdyby měl každý ideální váhu, nikdo nekouřil, v podstatě bychom nepili alkohol, omezili uzeniny a celkově všichni „žili zdravě“ včetně každodenních několika kilometrů běhu, znamenalo by to zásadní snížení výskytu civilizačních chorob. A také snížení nebezpečnosti koronaviru. Takže ve skutečnosti jsme vlastně černí pasažéři téměř všichni. Čest výjimkám, ale moc jich nebude.

Tak si raději místo běsnění o černých pasažérech popřejme krásný povánoční čas. A samozřejmě zdravý nový rok.

Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem