Pokud německého občana, otce rodiny se dvěma dětmi, dostihne exekuce, jeho možnosti jsou výrazně omezeny. Od čistého výdělku dvou tisíc eur nahoru musí soudním vymahačům odvádět část svých příjmů. Nad hranici tři a půl tisíce už odvádí všechno.

Maximálně si tak může vydělat něco přes tři tisíce eur. Je to značná nepříjemnost, pokud se ovšem mechanismu splácení podřídí, může si být jistý, že do šesti let bude bez dluhů. I kdyby dlužnou částku nebyl schopen splatit, podle zákona už mu bude odpuštěno a může začít znovu.

Ve srovnání s tím mají tuzemští dlužníci ještě těžší život. Občan se stejnou rodinou nemusí exekutorům odvádět nic z částky do deseti tisíc, o všechno přijde z výdělku nad 20 tisíc měsíčně. Maximálně si tak může vydělat 14 tisíc, pokud má nějaké nedoplatky na daních.

Pokud nedluží státu, pak mu zůstane 17 tisíc. Lépe už na tom nebude, pouze když dluh splatí. V nejpříznivějším případě musí splatit do pěti let třetinu dluhu a pak už bude vše odpuštěno.

Ze stručného srovnání vyplývá, že se český dlužník neuměl narodit. Je podle bankovního přepočtu odkázán na pětkrát nižší příjmy než německý a to je málo i ve srovnání s platovou hladinou, která je u nás třikrát nižší. Zároveň nemá šanci, že se jeho dluhy smažou, když nebude schopen dostatečně splácet.

Po sedmi letech splácení oddlužit

Předluženost domácností je fenoménem v celém vyspělém světě. Donutit dlužníky ke splácení toho, co si půjčili, a tím i k lepší finanční disciplíně v budoucnu, je vždy značný problém. V různých zemích se to také daří s větším či menším úspěchem. Česko patří do té druhé kategorie.

Může dokonce posloužit za příklad státu, který neumí exekuce používat. Jejich mechanismus byl vymyšlen pro ty, kdo měli peníze a nechtěli splácet. V naprosté většině případů se však používá vůči těm, kteří žádné peníze nemají. Obrazně řečeno, exekutor poté čeká u dveří, kdy nějaké peníze přijdou, aby je zabavil.

Tak vzniká celá společenská skupina těch nejchudších, jejíž příjmy nemohou překročit státem určené životní minimum. Její příslušníci dopředu vědí, že už to nikdy lepší nebude a že své dluhy nikdy nesplatí. V Česku se to týká půl milionu domácností, zřejmě tedy milionu lidí, desetiny veškeré populace.

Experti sem zařazují ty, kdo čelí třem nebo více exekucím a pravděpodobně vzdali snahu se dluhů zbavit. Neexistuje přímé srovnání s jinými zeměmi. Dá se pouze říct, že v osmkrát větším Německu se dostalo do evidence dluhových poraden rovněž půl milionu osob. Z toho vyplývá, že počet dlužníků s existenčními problémy u nás bude násobně vyšší. Navíc Německo připouští u dlužníků vyšší životní úroveň.

Z toho vyplývá, že snaha ministra spravedlnosti Roberta Pelikána zmírnit podmínky pro dlužníky míří správným směrem. V novele insolvenčního zákona, kterou projedná do konce března sněmovna, se navrhuje, že po sedmi letech splácení může být oddlužen každý, i když nesplatil jistinu dluhu a uhradil jen poplatky za vymáhání.

Nepochybně se povede debata, že jde o nepřípustnou mírnost. Ve skutečnosti by stálo za úvahu, jestli neexistuje ještě jiná možnost, jak pozici dlužníků zmírnit, třeba tím, že se zvýší nezabavitelné minimum. Nakonec nejde jen o ty, kdo si půjčili a nevrátili peníze. Zlepší se tím atmosféra v celé společnosti.

Autor je komentátor serveru Echo24

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus