Od politiků slýcháme pochybnosti, zdali se dnes vůbec smíme bránit darebákům. Je to populismus. Jedním z evergreenů, které jako právník slýchám minimálně posledních dvacet let, je: dneska se normální člověk nesmí gaunerům bránit. To ho pak hned ještě zavřou do vězení, tedy obránce, ne gaunera. Slýchal jsem to za Zemana, za Špidly, za Klause, za Babiše, za Nečase a samozřejmě to slýchám i nyní za prezidenta generála Petra Pavla a premiéra (někdy též žertovně nazývaného nuteliéra) Petra Fialy. Na tom se vážně kupodivu nic nezměnilo.

Z odborného hlediska to ovšem, naštěstí, není pravda. Bohužel leckterá média, youtubeři a někteří politici tuto právní „pověru“ mnohdy zbytečně přiživují.

Nestřílejte, když na vás někdo jen plive

K jádru věci – v České republice nyní obrana z právního hlediska nemusí být přiměřená útoku. De facto to ani mnohdy nejde. Jen platí, že způsob obrany nesmí být zcela zjevně neúměrný rázu útoku.

Tedy nesmí se jen jednat o extrémní – slovy Ústavního soudu ČR „přehnaně silnější“ – obranné postupy. Například kdybyste stříleli z pistole na bezdomovkyni, která se vám snaží dát pohlavek, plivnout na vás či vás třeba nepříjemně kopnout.

Můžete se zeptat šikovnějšího studenta druhého nebo třetího ročníku právnické fakulty, který se seznámil alespoň se základy trestního práva, a ten vám odpoví, že účinná obrana musí být ze své podstaty důraznější, aby skutečně mohla útok relevantně odvrátit. Dodejme, že orgány činné v trestním řízení již několik let, zaplaťpánbůh, dostatečně přihlíží také ke stresu napadeného občana, který je přepadením vyvolán. Samozřejmě občas se vyskytne chybující soudce, který tento fakt dostatečně nezohlední, ale od toho jsou zde mj. druhostupňové (nadřízené) soudy, jež tuto věc zpravidla napraví.

Ustupovat není povinnost

Připomeňme si ve stručnosti několik zásadních myšlenek z judikátů našich soudů k tématu nutné obrany, které potvrzují výše zmíněná slova o možnosti se bránit darebákům.

Tak za prvé, soudy mimo jiné řekly jasně:

– Samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Podmínkou nutné obrany není skutečnost, že útok nebylo možno odvrátit jinak. Obránce není povinen ustupovat před neoprávněným přímo hrozícím nebo trvajícím útokem na zájem chráněný trestním zákonem.

Dále pak soudy autoritativně pravily:

– Jednání v nutné obraně je právem občana a je na něm, zda se rozhodne pro obranu, nebo pro jiné východisko (např. přivolání policie, přivolání pomoci dalších osob). Okolnost, že obránce přestal před útočníky utíkat, zůstal stát a začal se trvajícímu útoku bránit, nevylučuje možnost splnění všech podmínek nutné obrany.

V neposlední řadě české soudy pravily:

– Nutná obrana je přípustná proti útoku přímo ohrožujícímu jakýkoli zájem chráněný trestním zákonem, tedy i zájem na ochraně majetku.

– Skutečnost, že bránící se jednal při své obraně v afektu vzteku, ještě sama o sobě nevylučuje nutnou obranu, pokud nutná obrana není zcela zřejmě nepřiměřená způsobu útoku.

– Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel.

Dnešní úprava je dostatečná

Sečteno – opakované řeči některých (populistických) politiků, že je zapotřebí změnit právní úpravu nutné obrany, jsou v zásadě zbytečné.Dnešní právní úprava je naprosto dostatečná. Jde jen o to, aby byla policií, státními zastupitelstvími a trestními soudy správně a důsledně aplikována.

S naším právem to není tak špatné, jak se leckdy traduje ve veřejnosti.

Psáno pro Lidové noviny