Vcelku nepřekvapivě rozhodl Ústavní soud o zrušení odejmutí věci Dr. Ceplovi. A hned tu máme zasvěcené komentáře. Cepl jako James Bond české justice. Žáková hned jako starý proud téhož. A že je prý hlavně správné, že si Cepl aktivně vyhledává důkazy, neb jen takovýto postup umožňuje řádné odhalení a prošetření věci.

Musím uvést, že jak Dr. Cepla, tak Dr. Žákovou považuji ze zkušenosti z mnoha jejich rozhodnutí za dobré právníky. Když jsem se vyjadřoval ke kritizovanému rozhodnutí, kterým došlo k odejmutí věci, uváděl jsem mimo jiné, že každý z jmenovaných prezentuje zásadně odlišné směry chápání ochrany osobnosti. Jak se zdá, mně sympatický, ostrý, ba soudím razantní styl Dr. Cepla nabere v Čechách navrchu. Tak se milí novináři těšte. Nebudete se stačit divit, až vašemu zaměstnavateli napaří Cepl pokutu jeden milion za doposud bezstarostné plácání o jiných. Nebo třeba za lezení jiným do soukromí a fotky polonahých politiků. Jak budou vytřeštěné obličeje investigativních novinářů, když za zveřejnění odposlechů manželky starosty v Kotěhůlkách nejenom že soud nařídí omluvu dotyčnému, ale i zaplacení nějakého toho statisíce.

Prozatím byla praxe zcela jiná a právě senát Vrchního soudu v Praze, zejména pod vedením tolik ostrakizované Žákové, byl zárukou, že novinářům nehrozí nic než mírná omluva. To ostatně platilo i ve sféře urážek a pomluv privátních. Sice se tak chránila svoboda slova, ale na úkor respektu k ochraně osobnosti jako takové.

Protože se média o právo nezajímají, tak často nevědí, o čem píší. Reakce v této věci jsou toho dokladem. Tleská se zde sdělení, že už nebudou tolik svobodná. Stejně paradoxní je podpora závěru, že postup Dr. Cepla v kauze justiční mafie, tedy samostatné vyhledání a provádění důkazů mimo návrhy stran, je správný. To zcela jednoznačně není. Tento institut soudcovského aktivismu, odborně zvaný „hledání materiální pravdy“, totiž vede ke snadnému zneužívání. Příkladem budiž opět senát Dr. Žákové, který prováděním „nenavržených důkazů“ vypráskal mediálně oblíbené poškozené, novináře či kritiky. V projednávaných kauzách totiž snadno otočil původní názor soudu prvého stupně.

Nelze podlehnout přesvědčení, že aktivní vyhledávání důkazů soudem slouží vždy dobré věci. Ostatně právě masivní provádění důkazů, ze strany účastníků v civilním řízení nenavržených (a v podstatě i v řízení trestním), je typickým znakem totalitních režimů a autoritativních přístupů k právu, nerespektujícím rovnost stran. Jakkoliv to zní banálně, každý, kdo je způsobilý k právním úkonům, musí své zájmy hájit sám a soud stojí nad stranami. Rozhodně se nemá snažit hledat pravdu, či dokonce nedej bože spravedlnost. Oboje je kategorie subjektivní. Pravda je pojmem filozofickým a spravedlnost lze nalézt v kostele. K soudu si chodím pro rozřešení sporu a pro právo.

Jako malou poznámku na okraj si dovolím připomenout, že ve sporu o svobodu slova, což je to, o co ve skutečnosti jde, nezakazují kritické pořady a články soudy, ale někdo jiný. Ostatně, kdo zakázal Českou sodu?

LN, 30.10.2009

Autor je advokát