Pravou velkoměstskou idylu si dnes Pražané mohou užít na Libeňském mostě. Vycházka po mostě bez aut, dostatečně širokém, aby se na něm ani lidé nestrkali, všude okolo slušně zachovaná příroda včetně toku Vltavy, řeky připomínající svým klidným tokem příslušnost ke staroslavnému českému národu.

Přírodní enkláva na dosah všem civilizačním vymoženostem nabízených v rychle modernizované městské části Holešovice je tím, co dělá kultivované velkoměsto tím nejlepším místem k životu.

Přesto není Libeňský most tak náhle osvobozený od automobilového a tramvajového provozu pouze prostorem k uvolnění od stresu a každodenního pracovního shonu. Zároveň zneklidňuje, protože se člověk nemůže zbavit pocitu, že se kdesi jinde děje něco nesprávného či nebezpečného. Přechod mostu působí jako vycházka po železničním náspu v krajině zaplavené povodní. Je to skvělý zážitek, každý však ví, že se v okolí děje něco nedobrého, že ve skutečnosti došlo ke katastrofě.

V oku uragánu

Člověk si může na Libeňském mostě připadat jako v oku uragánu. Když chce, může se snadno dozvědět, že doprava byla zastavena z toho prostého důvodu, že most je v havarijním stavu a že o jeho dalším osudu bude za měsíc či dva rozhodovat městské zastupitelstvo, tedy těleso, ke kterému málokdo už z principu chová nějakou důvěru.

Dá se předpokládat, že zastupitelé budou sledovat logiku, která se v obdobných případech sleduje, protože nahrává stavebním firmám. Most postavený ve třicátých letech minulého století má své odslouženo, v dobách komunismu ani v polistopadovém období se neopravoval a dostal se do havarijního stavu. Sice ho chrání památkáři, teď už však ohrožuje své okolí, tak ho konečně můžeme zbořit, aby to neskončilo jako v případě trojské lávky, která se zřítila do Vltavy.

Katastrofa tedy smete i Libeňský most, mezitím však zasahuje okolní městské části. Přerušení důležitého dopravního spojení mezi východní a západní části města zvětšuje dopravní proudy leckde jinde, například ve staré Libni nebo v Karlíně, to je jedna část problému.

Množství lidí a kouřící auta

Zároveň si však může chodec po Libeňském mostě uvědomit souvislosti. Do Prahy s nejlepšími pracovními možnostmi se stěhuje stále víc lidí, přitom metropole nemá dokončen ani vnitřní, ale dokonce ani vnější silniční okruh. Mnohé městské ulice tak slouží jako tranzitní komunikace, nemluvě o tom, že musí zvládnout každodenní dojíždění obyvatel z okolních satelitů.

Není jenom klid Libeňského mostu, existují také čtvrti jako sídliště Spořilov nebo sídliště Krč, které jsou jako ostrovy obklopené nekonečnými proudy kouřících aut. V nich se dlouholeté nicnedělání radnice projevilo na rozdíl od Libeňského mostu tím, že se tam ani nedá dýchat a lepší je tam vůbec nechodit.

Most je připomínkou, kam dospěje město, o které nejsou jeho obyvatelé ani radní schopni se postarat. Hodil by se na něj pomník bývalého primátora Pavla Béma, který byl tak často kritizován, až se zapomnělo, že se vlastně choval v mezích možností normálně a pokusil se svými investicemi požadavkům nové doby čelit.

Člověk nemusí mít rád Bémův tunel Blanka, při výpadku Libeňského mostu je však poslední zárukou, že severní část města bude vůbec nějak fungovat.

Autor je komentátorem serveru Echo24.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus