V posledních dnech zveřejnil Neviditelný pes čtyři články na téma divokého odsunu a „pomníku nacistů“ v Novém Boru. První z mých článků o borském excesu vyšel v Novoborském měsíčníku už v září 2004 a po šesti letech pátrání v archivech a rozhovorů s pamětníky tedy o případu něco vím:

1) Dne 2. června 1945 čs. armáda v tehdejším Boru u České Lípy po exemplárním několikahodinovém ponižování, mučení a bití za údajné nálezy zbraní popravila bez soudu sedm německých civilistů, mezi nimi tři starce a dvě ženy. Osmý byl zastřelen při panickém pokusu o útěk z obklíčeného náměstí, když měl přihlížet popravě svého mladšího bratra. Devátý zmizel beze stopy po krátké zastávce autobusu, ve kterém vojáci 3. června ráno eskortovali několik desítek „vypovězených“ Němců na hranice u Sebnitz. Bylo to dva měsíce před konferencí v Postupimi. (O události je na internetu dostupná řada materiálů, stačí ve vyhledávači zadat heslo „Bor červen 1945“. Nepřehlédněte www.novy-bor.cz, kde v adresáři \Bor 1945 seminář a v podadresáři \Svědectví je shromážděno přes 50 dokumentů.)

2) Osm obětí leželo 61 let zcela zapomenuto někde v lesíku za hřbitovem. V lednu 2006 zastupitelstvo souhlasilo s tím, aby si skupina pozůstalých zakoupila hrobové místo a instalovala na něm symbolický hrob. Ten byl vysvěcen 12. srpna 2006, následující den proběhla v kostele na náměstí česko-německá mše.

3) Souhlas zastupitelstva tehdy odsoudila jen MO KSČM, jejíž jediný zastupitel také hlasoval proti založení hrobu. Novoborská veřejnost to přijala naprosto klidně a téměř tři roky vůbec nikdo proti pietnímu místu na hřbitově neprotestoval. Teprve v říjnu 2008 začal J. Doškář kritizovat moje články a od té doby skupina občanů své útoky neustále stupňuje.

4) Odpůrci hrobu ignorují fakt, že popravy na místě a bez soudu podle „stanného práva“, které za války zneužívalo gestapo, odporovaly zákonům i vojenským předpisům ČSR. Podle vyjádření ředitele Vojenského historického ústavu „již 11. července 1945 označilo I. oddělení Hlavního štábu čs. armády popravy zajištěných Němců za aktivitu nižších velitelů a nařizovalo zamezení svévolných činů jedinců“. Provinilí civilisté měli být řádně vyšetřováni a souzeni. Nálezy zbraní jsou podle pamětníků sporné. Ze zápisu schůze tehdejšího národního výboru vyplývá jednomyslný nesouhlas místních funkcionářů s akcí armády.

5) Ve vášnivé polemice jsou jako „nacisté“ uváděni 3 z devíti zastřelených, jindy 4, pak dokonce „nejméně 5“. Ve skutečnosti jen jediný z popravených byl členem NSDAP. Další dva muži přišli o život náhodně, bez rozkazu a také bez ospravedlnitelného důvodu. Vojáky politická příslušnost provinilců nezajímala, v rozkazu k popravě o tom není zmínka. Tehdy přece stačilo, že byli Němci.

6) Mimochodem: vzpomínám si, že na pravidelných hovorech s občany zjara 2006 se účastník zeptal na pomník Němců. Tehdejší starosta odpověděl v tomto smyslu: „Ty Němce zastřelili v roce 1945. Leží dodnes někde za hřbitovem, nikdo neví, kde přesně. Pozůstalí z Německa požádali, aby si mohli na hřbitově postavit za svoje peníze hrob. A my jsme jim k tomu dali souhlas. Tečka."

7) Ačkoli to považuji za zástupné téma, požádal jsem ředitele litoměřického archivu M. Poloncarze o pomoc. Z jeho odpovědi cituji: „Oslovil jsem kolegy, ti zapátrali po údajích, které by Vás mohly zajímat, ale prakticky bez úspěchu. Zatím jsme nikde nenašli žádné materiály, které by svědčily o angažovanosti devíti jmenovaných osob.“ SOA Litoměřice totiž vydal na CD příručku „Kdo byl kdo v Říšské župě Sudety“, která obsahuje seznam desetitisíců aktivistů nacistického režimu. Z devíti borských Němců mezi nimi není ani jeden!

8) Vždycky budu odmítat obludný princip kolektivní viny a pomsty. Odpůrci hrobu naopak neustále zdůrazňují zločiny nacistického režimu. Také autoři článků v NP připomínají Lidice, „vraždění bez hrobů“, protipartyzánské akce v Beskydech aj. Tyto případy ale vůbec nic nevypovídají o fanatickém přesvědčení či dokonce o individuálních zločinech devíti borských Němců. B. Doležal k tomu kdysi poznamenal: „Smyslem samozřejmě není, jak tvrdí demagogové, zastínit nacistické zločiny, ale nezneužívat (jistěže o hodně větší) nacistické zločiny jako alibi pro (sice menší, ale přesto ohavné) zločiny vlastní.“

9) Prima TV není nejvhodnější zdroj věcných informací. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání totiž právě řeší podnět k přezkoumání jednostranné reportáže P. Kaisera z hlediska pravdivosti, objektivnosti a vyváženosti. Ani v besedě Radiožurnálu 8. února odpůrce pamětní desky se svými argumenty neuspěl. Mnohem komplexněji popsal borskou historii i současnost J. Gebert v Reflexu č. 6/2010 (Boj o kámen).

10) V prohlášení dvanácti našich současných zastupitelů se mj. říká: „Se souhlasem zastupitelstva N. Boru instalovala v srpnu 2006 skupina pozůstalých z Německa na hřbitově pamětní desku... V poslední době prosazují někteří občané odstranění památníku se zdůvodněním, že zastřelení byli nacisté. V demokratické a lidsky slušné společnosti s křesťanskými základy má každý právo na spravedlivý soud. To nelze upírat ani třem ze zastřelených, kteří byli členy nacistických organizací. Mrtvý člověk má také mít svůj hrob. V tomto případě je pamětní deska hrobem symbolickým, protože zastřelení leží na neoznačeném místě za hřbitovem... Dobové dokumenty jsou neúplné, úplnou a nezpochybnitelnou pravdu už nebude nikdy možné zjistit. Proto nemá smysl neustále se k případu vracet. Nechme mrtvé odpočívat v pokoji. Odstranění pamětní desky by nikomu bolest nevyléčilo, naopak by způsobilo jen novou bolest pozůstalým. Památník chápeme také jako symbol usmíření Čechů a Němců ve společné Evropě.“ Počátkem února tento postoj podpořil také starosta města J. Mareš: „Delší dobu sleduji situaci kolem pomníku zastřeleným Němcům a celou dobu jsem se snažil být nestranný... Situace je v současné době už tak vyhrocena, že cítím povinnost se jasně vyjádřit. V žádném případě nesouhlasím s odstraněním pomníku a vysvětlující ceduli považuji za maximální ústupek... Domnívám se, že bychom se měli vrátit k důležitějším věcem, týkajícím se chodu města a opustit téma pomníku, které se už stalo politickou hrou.“

11) Instalace pamětní desky na hřbitově je tedy soukromá záležitost. Pozůstalí uzavřeli smlouvu na pronájem hrobového místa a zaplatili příslušné poplatky až do roku 2032. Proto jsou nerealizovatelné návrhy, aby nápis na náhrobku změnili nebo věnovali odpůrcům nacistického režimu. Takový pomník ostatně mohl na našem hřbitově stát už desítky let. To jen „zapomenutý“ hrob za hřbitovem byl do nedávné doby ve městě tabu.

12) J. Bartoň zpochybňuje „údajné zločiny na německém obyvatelstvu“ v poválečných Sudetech. Zřejmě neví, že česko-německá komise historiků se sjednotila na tom, že v období divokého odsunu násilně zahynulo asi 30 000 Němců (bez sebevražd). Přesnější odhad je nemožný, protože jen v polovině těchto případů existují aspoň nějaké dokumenty. V pohraničí jsou dodnes desítky, možná stovky neoznačených německých hrobů, ten novoborský je jen jedním kamínkem tragické mozaiky. Proto je vlastně dobře, že lidský přístup našich zastupitelů vyvolal – aspoň opožděně – takovou pozornost.

Nový Bor