Jsme proti migraci, proti nadnárodním korporacím, proti EU, proti zelené ideologii, proti extrémnímu genderu, ahistorismu a rasismu naruby, proti epidemickým opatřením, vnucenému očkování a nejnověji proti bezbřehé pomoci Ukrajině. Tak nějak vidí svět už dobrých 10 let, nejpozději od dob migrační krize v roce 2015. Svět se tzv. národovcům posmívá, ve skutečnosti ale jde ale o jedinou politickou subkulturu u nás vyjadřující – byť často hloupě a neobratně, nebo dokonce extrémisticky - pravý stav: občan je opět zcela bezmocný.

Svoboda bez demokracie

Václav Havel kdysi v 90. letech zpochybnil výhradně formální dimenzi práva. To, že máte na něco právo podle určitého řádu, ještě neznamená, že jste takříkajíc v právu morálně. Pro ony časy a celkový směr myšlení příznačný spor. Tzv. desoláti nám svým stylem dávají možnost přemýšlet: co těm lidem chybí? Jejich kritici hovoří nejčastěji o osobní frustraci a o nezvládnutém pocitu bezmoci v „globálním světě“. Jsme tedy u jakési méně vznešené, ale pro dnešek o nic méně důležité alegorie Moci bezmocných.

Smysl politické svobody, o tu se tu jedná, stejně jako u práva, není formální. Mezi politicky vyjádřenou vůlí konkrétního občana a realitou by z tohoto důvodu měl existovat pokud možno hmatatelný vztah. Přeložíme-li si všechny výše uvedené odpory národovců, vidíme jednak, že nejsou ani převážně ekonomické, ani kolektivistické, což bylo běžné ještě před 15 či 20 léty, nýbrž téměř výhradně se týkají dostupnosti vlivu jednotlivce na politicky utvářenou realitu. Z pozic v redakcích, na katedrách, v bankách, zkrátka shora, se dá tomu všemu poměrně snadno vysmát jako slabomyslně přízemním chtíčům.

Váha hlasu

Ve skutečnosti je velice diskutabilní, když odmyslíme nejrůznější miliardáře platící volební kampaně svým favoritům, zda konkrétně v České republice má ještě občan vliv na cokoli, chudý nebo bohatý, hloupý nebo chytrý. Takovou úvahu musíme ovšem uvést pochybností, zda lze vůbec optimální průměrný dopad ústavně uplatněného vlivu občana na věci veřejné nějak definovat. Jeho hlavním projevem jsou pochopitelně volby. Je iluzorní myslet si, že volič od vládnoucích stran, které volil, dostane přesně to, co čekal, ať už kvůli nutným demokratickým kompromisům nebo nenadálým událostem.

Na druhé straně je otázkou, jaký význam volby vlastně mají, vím-li bez nutnosti hlubší úvahy, že min. 50 % už tak miniaturní váhy mého hlásku je předem „odebráno“ vlivem faktorů stavících se do mého vztahu se státem. Obvyklou odpovědí na takovou skepsi je, že právě to jsme si sami dobrovolně zvolili. Buďme ale konkrétnější. Ve volbách do Poslanecké sněmovny jste se rozhodli pro podporu určité strany. Málokdo si to uvědomuje, ale už když padá váš lístek do urničky, „rozhodujete“ hlavně o státním rozpočtu. Prakticky všechno ostatní na sněmovně buď nezávisí, nebo záviset vůbec nemusí.

Korektivní mechanismy

O úplně první korekci vaší politické vůle se postarají sami politici tím, že spoustu věcí vůbec nedají do programu, ač dobře vědí, že jde o velice důležitá témata. Ale i kdyby je tam náhodou vepsali, je tu pochopitelně náš volební systém, který na půdorysu koalice umožňuje mnohé politicky směnit, odložit apod. Další daň si vybere autonomie krajů a obcí a vliv Senátu, institucí uzavírajících kruh téměř permanentních, přiměřeně zavádějících volebních kampaní na té či oné úrovni, schopných vytvářet politické spory uvnitř jednotlivých stran. Jenže to jsme vlastně ještě ani nezačali.

Co by náhodou jako ostřejší téma zdůrazněné voliči prošlo zmíněným sítem, dorazí nezbytně na evropskou úroveň. Něco si s odkazem na EU normy a předpisy zatrhneme včas sami, na něco se poníženě zeptáme, třeba prostřednictvím „vlivných“ europoslanců. Je-li něco EU imunní, jsou tu ale ještě nadnárodní firemní lobbisté, OSN a páni velvyslanci, byznys a samozřejmě politické neziskovky, ombudsman nebo zmocněnec pro to či ono. Pan ministr nebo poslanec si nakonec rád některé věci včas rozmyslí. Tím se dostáváme k médiím. Kdyby se váš soukromý politický cíl, třeba v rodinné oblasti, opravdu dostal až tak daleko, že by ohrožoval něčí hluboce zakořeněné zájmy, upozorní na ně ochotně v první řadě veřejnoprávní, ale dost často také soukromá média.

Na vrcholu celé téhle neuvěřitelné pyramidy institucí doslova se modlících k demokracii, jako celek však demokracii znemožňující, není nikdo jiný než Ústavní soud a také pan prezident. Přesněji řečeno, na domácím vrcholu. Obě instituce jsou, jak dobře víme, z pohledu mezinárodních právních závazků naší země rovněž subordinovány. A pokud by se nabízel jiný právní výklad, častěji se právě jako klíčové ústavní instituce postaví za triumf vyšší moci. Absurdní koloběh moci, bezmoci, odpovědnosti a neodpovědnosti však mohou důstojně a s tragickou hořkostí prodlužovat.

Pohrdání

Vrátíme-li se k moci bezmocných, je jim divu, že se cítí ztracení a bezmocní? Úplně stejně vědomě ztracení a bezmocní jsou bez pochyb i všichni aktivní sympatizanti systému nebo osoby někde mezi. Protože ale obvykle nějak subjektivně profitují, dělají v tom všem kariéru, je jim to úplně jedno, nebo si celý defekt morálně zdůvodní jako „pojistky demokracie“, která za tu absurditu stojí. Až dosud jsme přitom hovořili jen o perspektivě, kdy autentickou vůli občana zastupují i neutralizují relativně etablované mechanismy. Ne o tom, co s ní dělají aktuální externí vlivy: nejrůznější kampaně a pochopitelně agenda EK a NATO.

Plejáda institucí, jimiž do určitého momentu demokracie měla kvést a bránit své degeneraci, demokracii pohřbila. Nejen jako pavučina, v níž se naše hlasy brzy rozplynou v nic. Ale i v roli nejrůznějších opravných mechanismů těchto institucí proti sobě navzájem a hlavně proti svobodnému jednotlivci. Jako systém už evokuje konečnou fázi komunismu, s formální volební účastí a všeobecnou lhostejností, vytrácením jakékoli autority, neúctou a pohrdáním. Volby už nejsou posvátným projevem naší svobody, ale hlavně aktem legitimizace něčeho, co je proti nám. Není žádnou ostudou se k rebelii proti něčemu takovému přidat.