V rozmezí několika dnů došlo na konci února a na začátku března ke dvěma nesouvisejícím pokusům o vraždu: útok na Jána Kuciaka a jeho snoubenku byl úspěšný a útok na Sergeje Skripala a jeho dceru neúspěšný. Náhodou též v rozmezí několika dnů bylo na konci října u obou případů objasněno, kdo vraždy objednal: Marián Kočner a Vladimír Putin. Oba případy sjednocuje pouze reakce několika českých novinářů, kteří se od počátku snažili přenést vinu od nejpravděpodobnějších pachatelů na samotné oběti. Jedním z těchto novinářů je náš kolega Václav Vlk st.

Investigativní slovenský novinář Ján Kuciak byl 21. února zavražděn. Předseda vlády Robert Fico odstoupil. Podezření padlo na mafii a podsvětí, které mělo vazby na mocenské špičky a proti kterým Kuciak psal. Vlk však 5. března obvinil z vraždy odpůrce premiéra Fica a Evropskou unii, přičemž o Kuciakovi a jeho práci se vyjadřoval s pohrdáním (Převrat v přímém přenosu). Cituji několik pasáží ilustrujících styl článku: „… Po celkem běžné vraždě dvou mladých lidí… naprosto bezvýznamný zavražděný novinář Ján Kuciak … Kuciak byl zasvěceným znám tím, že napadal kde koho… Vymýšlel různé fantazie a urážky, nedbal na to, co je pravda a co je jeho domněnka. Napadal třeba bývalého slovenského prezidenta Ivana Gasparoviče, dále kdejakého podnikatele… Stará Evropa se stává další obdobou reálného normalizačního socialismu. Nové státy a jejich národy jsou však na jakýkoliv bolševismus háklivé… Fico dokázal být ve vztahu k EU kluzký, ale stále byl nezávislý. Takže jako na zavolanou přišla smrt bezvýznamného novináře. Náhodná, anebo připravená?“

Autor označuje v rozčileném textu zavražděného mladíka za zcela bezvýznamnou osobu, a vraždu dvou bezvýznamných mladých lidí považuje za běžnou záležitost, i kdyby jeden z nich měl být investigativním novinářem. Dialekticky byl Kuciak zároveň zcela bezvýznamným pisálkem, a zároveň na jeho vraždě mohla mít zájem dokonce samotná Evropská unie. Nezaujatému čtenáři není jasné, proč je mladý nebojácný novinář, nezkompromitovaný vazbou na staré struktury, apriorně nenáviděn, zatímco o bezúhonnosti bývalých komunistů Ivana Gasparoviče a Roberta Fica autor nepochybuje. Podivné je, že se pan Vlk nezamyslel na tím, proč Fico tak ochotně odstoupil. Z tisku je známo, že Kuciak se zajímal o daňové úniky ve Ficově sociálně demokratické straně, a že Kuciakův poslední publikovaný článek se věnoval pochybnému obchodníkovi Mariánu Kočnerovi, příteli předsedy vlády Fica. Půl roku před vraždou Kočner Kuciakovi a jeho rodině vyhrožoval. Dnes je Kočner ve vazbě jako jeden z podezřelých v případu vraždy 27letého Jána a jeho 27leté snoubenky Martiny, s kterou se měli začátkem května brát. Pan Vlk se tedy mýlil, že Kuciak byl naprosto bezvýznamný novinář, mýlil se, že Kuciakova podezření byla fantasiemi, a mýlil se, že Kuciak náhodně napadal kdejakého podnikatele. Kuciaka tedy nezabili odpůrci Fica, ale přátelé Fica. Dost nejasná je autorova zmínka o socialismu a bolševismu; jako by pan Vlk v emocionálním rozhorlení zapomněl, že to byl on, kdo byl členem komunistické strany, a že to byl mladý Kuciak, kdo byl zavražděn v boji proti zločincům zapletenými se starými strukturami.

Podobně emotivně, a opět na nesprávné straně, psal autor i o útoku nervovým jedem proti ruskému zběhu Skripalovi a jeho dceři, který se přihodil 4. března v Anglii a který vedl nejen ke zranění obou Rusů, ale i ke ke smrti dvou Angličanů a zranění několika dalších. V rozhorleném článku z 18. dubna (Ten had byl Rus) Václav Vlk mimo jiné napsal: „Cokoli se někde šustne, šup, a už se všichni mohou přetrhnout ve vykřikování, že v tom jedou Rusové. Případně v zastoupení svých spojenců, kolaborantů, rusofilních zločinců a tak. Ne že by Rusové v ničem nejeli. Ale že by úplně ve všem? Střední a východní Evropa je touto bezuzdnou a idiotskou protiruskou kampaní přímo hnána do ruské náruče. Navíc na celé věci není jasné to, kdo je vlastně tím skutečným hadem, který se snaží rozpoutat konflikt mezi Ruskem a USA a EU.“ Autora nepřesvědčilo o ruské vině ani zveřejnění fotek dvou agentů, kteří se na útoku podíleli a 11. září napsal (Někdo vrací úder), že použití nervových jedů proti obyvatelům Británie se báječně hodilo britské předsedkyni vlády Therese Mayová, aby zamaskovala malér s brexitem. Jakékoli pochyby o přímé účasti Putina však zmizely v posledních několika dnech, neboť se ukázalo, že jeden z agentů, o kterém Putin před několika dny prohlásil, že jde o obyčejného občana, dostal před časem osobně od Putina vyznamenání za svou zpravodajskou činnost. Uvidíme, zda Václav Vlk st. nyní přizná, že opravdu ten had byl Rus.

U pana Vlka si lze vážit jeho vlasteneckého zápalu a jeho citlivosti na eventuální zlehčování českého národa nebo obecně Slovanstva, ale o jaký zápal jde při zlehčování vraždy slovenského novináře nebo britských občanů? Jde o hájení dobrého jména východních slovanských sousedů? Vzpomeňme na nadšení bojovníků za pravost rukopisů či bojovníků za Hilsnerovu vinu, kteří usilovali o zvýšení národní hrdosti (Rukopisy) a semknutosti (Hilsneriáda), ale kteří se v jinak chvályhodném vlasteneckém zápalu ocitli zcela mimo realitu, jak dokazoval Masaryk. K dobrému jménu Slovenska, spíše než popírání faktů, přispěla dobrá práce slovenské policie, která pravděpodobně našla skutečné vrahy, a k dobrému jménu Ruska přispěla statečná práce ruských novinářů, kteří přispěli k identifikaci skutečných útočníků v Salisbury, i když tím riskují, že skončí jako Kuciak nebo Skripal.

Jako většina lidí, mají i novináři ohledně některých témat silné emoce a pevně zakotvené názory. Jestliže je to však vede k chybným závěrům, které jsou vývojem jednoznačně vyvráceny, měli by si to přiznat a, ať jsou tito novináři jakkoli zatíženi svou politickou minulostí, poučit se a zlepšit ovládání svých instinktů. Je chvályhodné se omluvit za omyl. V daném případě by se emocemi zmítaný Václav Vlk st. měl před veřejností omluvit alespoň svému novinářskému kolegovi, který byl zavražděn za svou práci a o kterém se pohrdavě a nepravdivě vyjadřoval. Za svou podporu presidentu Putinovi by se pan Vlk mohl omluvit 190 ruským novinářům zavražděným po roce 2000 v Rusku. Britské ministerské předsedkyni se omlouvat nemusí, stačí, když slíbí čtenářům, že bude opatrnější s prezentováním svých zbrklých úsudků.

Kuciak byl nebojácným novinářem – tací jsou v Putinově Rusku zabíjeni na běžícím páse. Máme-li to štěstí, že zatím můžeme vyjadřovat svoje názory dost svobodně, měli bychom se odpoutat od svých předsudků a usilovat o přesnost – obzvláště případy Kuciaka a Skripala si to zaslouží. Jde nejen o abstraktní Pravdu, ale i o konkrétní úroveň sdělovacích prostředků, které spoluvytváříme.

https://www.hegaion.cz/