Dne 1. září jsem si přečetl fejeton z Neviditelného psa od pana Neffa. Vážím si jeho vydavatelské činnosti, Neviditelný pes patří k mojí každodenní „stravě“. Jsem, pokud se to dá tak kvalifikovat, milovník historie a Jaroslav Hašek je jedním z mých oblíbených spisovatelů - patří k nim i V. Vondruška, R. Merle, F. Niedl, to jen namátkou.

Nepřekvapuje mne nenávist českých intelektuálů ke Švejkovi. Ale otázka je, četli ho vůbec? Nebo ho zhnuseně odhodili, neb se to v jejich kruzích nosí? Co víme o době, kterou Hašek vykreslil?

Já jen vím, že jsem před lety byl v divadle na Švejkovi, bylo to tuším v roce 1975 či 1974 v Praze, a když se na závěr scéna zatměla a zazněl do kakofonie střelby výkřik hlavního hrdiny: “Nestřílejte, dyť jsou tady lidi ....“, tak diváci povstali a do tmy zazněl dlouhotrvající potlesk.

Když v první fázi války padla většina aktivních důstojníků, tak jejich nástupci, jednoročáci Markové, kadeti Bieglerové, poručíci Dubové a jiní drželi fronty na Itálii, válčili v Albánii, plavili se na ponorkách rakouské maríny, létali v námořním letectvu. Drželi fronty na Balkáně proti Srbům, nejlepším bojovníkům Evropy, koloniálním Francouzům. V Itálii drželi fronty proti Italům, britským oddílům, proti našim krajanům tam vlastně jako sanitář bojoval Hemingway.

Kde se vlastně vzalo tvrzení baronky von Botzenheim: “Můj muž major von Botzenheim vždy žíkal - česká fójak, topra fójak“? Švejk není o válečných bojích, není o válce. Je o srážce lidí, dle nedožraného Balouna ukradených ze svého domova a vržených do děsivé mlýnice, jež změnila Evropu. A změnila ji navždy a můžeme být melancholičtí rakouští vlastenci nebo dědicové hrdinných legionářů, nenaděláme nic. Můj pradědeček padl někde u Przemyslu, Josef Tužil z Žebráku, zbylo z něj jen jméno na pomníku.

Jako jeho pravnuk, jako člověk milující historii žádám, aby ten pomník maršálu Radeckému v Praze postavili. V době, která čím dál víc vypadá, že se zase bude střílet, bude lepší se držet hesla: Česká fojak, topra fojak.

A jestli jste v Praze takoví poseroutkové, tak bych si dovolil navrhnout: Na vrchu Damil nad historickým Tetínem žádný pomník nestojí, Radecký by se sem hodil. I v jeho bitvách bojovali naši pradědové. Ať se trochu hýbe cizinecký ruch. A navíc by se z italského velvyslanectví nad tím pomníkem nemuseli rozčilovat. Kdyby totiž prvorepublikoví vlezprdelkové, pro které byl před válkou Masaryk vlastizrádcem a odrodilcem (mimochodem, minimálně dvakrát) a po válce Tatíčkem, odpověděli italskému velvyslanectví, že na Malostranském náměstí Radecký zůstane, aby Itálie navždy věděla, jak kvalitního spojence získala, tak by asi k Mnichovu nikdy nedošlo.

Autor je průvodce Sdružení sv. Ludmily po tetínských kostelech a amatérský speleolog