POLEMIKA: Bratři Mašínové černobíle
Hrdinství a odpor proti zvůli jsou pro mnohé filosofy příliš černobílým řešením
Ctirad Mašín a Josef Mašín (8. března měl 85. narozeniny) se nesmířili s nástupem prosovětského teroristického režimu v Československu v roce 1948 a v tradicích svého otce, který byl popraven za nacistů, se snažili bojovat proti totalitnímu systému. Nakonec se spolu s třemi dalšími příslušníky svojí skupiny prostříleli přes celé východní Německo do západního Berlína, jeden člen skupiny byl postřelen a dva členové byli chyceni. Skupina vyvolala tak silnou reakci komunistických vojsk ve východním Německu, že se Američané domnívali, že sovětská armáda pořádá manévry. Bratři Mašínové se chtěli pro své zadržené kamarády vrátit, ale Američané jim to nedovolili. Chycení členové byli popraveni. Komunistická tajná policie, Stasi a StB, se čtyřikrát pokusila Josefa unést do Československa. Bratři Mašínové a jejich kamarádi se stali bělostným příkladem odvahy a nepoddajnosti pro svobodomyslné lidi, černým symbolem zla pro komunisty a příkladem nejasné reality pro filosofy, pro něž pravda není „černobílá“.
V rozhovoru pro sobotní Lidovky se k příběhu bratří Mašínů, který údajně není černobílý, vyjadřuje filosof Jan Sokol.
Jak se na filosofického antropologa sluší, nejprve pronáší Sokol komplexní věty, které jsou úplně nečernobílé (čili nejasné): „Na prvním místě je potřeba rozlišit, jestli je člověk nějak oprávněn k tomu souzení, nebo takové pověření nemá a pak se může zdržet úsudku. Když začne soudit, hledá pravdu za těmi fakty. A ta v tomto případě bohužel není černobílá.“ Ale pak Jan Sokol říká zcela jasně: „Já si ale myslím, že se bratři Mašínové zmýlili, když se domnívali, že je válka. Jak se ukázalo, válka fakticky nebyla... Když není válka, platí občanské zákony, které se mají dodržovat, ne kvůli státní moci, ale kvůli soužití mezi lidmi.“ Podle Sokola tedy neměli lidé právo komunisty zabíjet, protože nebyla vyhlášena válka. To, že komunisté zahájili teror proti československému obyvatelstvu, během něhož zabili nejméně 1000 a uvěznili 200 000 lidí, Sokolovy meditace ignorují. Teror ozbrojených komunistických skupin proti neozbrojenému obyvatelstvu je podle mého názoru horší zločin než vyhlášená válka. Ale chce-li někdo ospravedlnit odpor obyvatel slovem válka (jde jen o slova), klidně může komunistický teror nazvat „občanskou válkou“, v níž se část občanů, která měla kontrolu nad zbraněmi (útočníci), postavila proti části občanů, kteří byli beze zbraní (bezbranní civilisté). Rozvíjíme-li Sokolovu argumentaci, dojdeme k tomu, že odpor proti nacistům v Čechách byl též neospravedlnitelný, protože český národ nebyl s Němci ve válce. Jen kvůli tomu, že se židovští sousedé proměnili v černý dým (možná byl i trochu bílý), přece nemělo cenu narušit mírové soužití Čechů a Němců nějakými atentáty. Platily zákony a ty se měly dodržovat. Tak se taky bránili nacisté v Norimberském procesu – pouze dodržovali platné zákony a plnili příkazy. Podpora takové argumentace ze strany filosofa může někoho překvapit, ale student filosofie ví, že jeden z nejvýznamnějších filosofů 20. století nacismus podporoval (Martin Heidegger). Podle Jana Sokola se tedy občanské zákony mají dodržovat „ne kvůli státní moci, ale kvůli soužití mezi lidmi“ (zvýrazněno mnou) – toto již překvapí i studenta filosofie.
Počet obětí komunistické války proti Čechům a Slovákům se může někomu zdát malý, aby opravňoval touhu po odplatě či po obraně. Ale ta stejná válka zuřila i za hranicemi a není možné ignorovat její oběti v dalších zemích. Omezím se na blízké sousedy a na minimální odhady: prosovětští komunisté připravili o život v ČSR sice „jen“ více než 1000 lidí, ale v Maďarsku to bylo více než 4000, v Bulharsku více než 30 000, v Polsku více než 400 000 a v Sovětském svazu více než 10 milionů lidí. Kde se v onom Sokolově „soužití mezi lidmi“, kvůli kterému se mají dodržovat zákony diktátorů, nalézají všichni ti mrtví? Cožpak se slušný člověk neocitá ve válce automaticky, když zlo kolem něj kosí tisíce nevinných lidí?
Na otázku Lidovek, zda pomýlené bratry Mašíny ovlivnila smrt jejich otce, člena protinacistické odbojové organizace Tři králové, kterého popravilo gestapo, odpověděl v sobotním rozhovoru Jan Sokol: „Vyrůstali v nějakém prostředí, s nějakými představami o odboji... V jejich rodinné tradici je celkem přirozené, že se na to dívali jako vojáci. Umím si představit, že se domnívali, že je válka.“ Sokol Mašíny nijak ostře neodsuzuje, stojí filosoficky nad vším a chápe, že jsou různé rodinné tradice: otec Mašínů byl legendární bojovník proti nacismu, zatímco Sokolův otec byl v letech 1940-1945 rektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v protektorátní Praze.
Uvažujeme-li o lidech, které bratři Mašínové zabili, jde o podporovatele režimu, kteří přímo či nepřímo nutili obyvatele, aby se podíleli na komunistických zločinech tím, že je násilně drželi v hranicích sovětského impéria. Připustím-li, že mezi oběťmi byl nevinný člověk, šlo by o tragédii, ale nijak by to nesnížilo spravedlivé úsilí bratří Mašínů – víme, že šlo o morální lidi, kteří se snažili vyhnout zbytečným obětem. Až nějaký člověk, který proti nacistům a komunistům aktivně bojoval, přinese jasný důkaz, že se bratři Mašínové dopustili něčeho špatného, pak se vážně nad touto kaňkou na štítu svých hrdinů zamyslím, ale většinou jsou bratři Mašínové odsuzováni lidmi, kteří jsou sami pokaňkáni. Od bývalého ministra školství bych čekal radost z toho, že v prostředí všeobecné apatie a zbabělosti se najde rodina hrdinů, která může sloužit dětem jako příklad morálky a odvahy. Pseudofilosofické úvahy snižující zásluhy českých hrdinů z úst známého intelektuála jsou frustrující.
