Několik poznámek k nepříliš povedeném výletu pana Kurase ze světa sexu k teologii

Před Vánoci, 21.12.2019, jsem v Neviditelném psu našel rozhovor s Benem Kurasem, který s ním vedla redaktorka mně neznámého media TopVip, Renáta Petříčková, a protože rozhovor nesl nadpis Ve světě sexu se pořád něco zábavného děje,těšil jsem se na zábavné čtení. Texty Bena Kurase (zde dále BK) - mimo jeho knihy, ke kterým jsem se jako čtenář ještě nedostal - čtu se zájmem a obvykle s ním v mnoha věcech, o kterých píše, souhlasím. Ten rozhovor byl o jeho nové knize K.O. sexu, ale kromě toho také o několika tématech, kterým se BK věnuje, jako je situace Evropy a její prognóza, podle něho neradostná (kterou s ním sdílím), a o problémech křesťanství v současném světě. Ale v rozhovoru se BK pustil i do témat teologických, spojených s narozením Ježíše, jeho zázračným početím, a také do tématu mariánského, a bohužel i do jejich výkladu, kde ovšem prokázal velkou neznalost a kde se dopustil hrubých chyb, které pak ještě umocnil vtipkováním s opakovanými nesmysly především o tématu neposkvrněného početí Panny Marie, které tak trochu připomínaly texty pro ideologická školení „odborníků“ pro boj proti katolické církvi a „náboženskému tmářství“ z 50. let.

Jako ateista volbou a z vlastní vůle také dosti poučený o křesťanské teologii k ní mohu mít a mám spoustu výhrad a sdílím s BK i jeho názor, že některé články víry jsou v dnešní době a zejména pro mladé lidi těžko srozumitelné, ne-li přímo neakceptovatelné, například zrovna dogma o neposkvrněném početí Panny Marie nebo článek víry o zázračném zplození Ježíše Krista, oba články jsou však součástí Creda, bez jehož absolutního přijetí a souhlasu s ním nelze být křesťanem, a dojít tedy spásy, jenže zde právě ukazuje BK svou neznalost. Mluví o „neposkvrněném početí Ježíše“, což je hrubý nesmysl - článek víry o zázraku početí Ježíše Krista praví, že byl počat „z Ducha svatého“ v těle panny, to jest bez (tehdy ještě) obvyklého postupu, jímž je pohlavní styk s mužem. Církevní učení tento akt na základě události zaznamenané v evangeliu sv. Lukáše vykládá jako „Zvěstování Panně Marii“, nebo „Zvěstování Páně“, Annuntiatio Domini, kdy se podle evangelického textu nic netušící Marii zjevil archanděl Gabriel a oznámil jí, že z ducha svatého počne dítě, které se narodí jako syn boží. Oslavu tohoto zázračného početí církev stanovila na 25. března, po obvyklé době 9 měsíců pak 25. prosince (všechna data podle později ustanoveného kalendáře) Marie porodila, jak je známo z evangelií a z tradice, v Betlémě chlapce Ježíše, přičemž podle učení církve zůstala i nadále pannou, byť v té době již manželkou Josefa, považovaného za Ježíšova otce a církví uctívaného jako Ježíšova vychovatele.

Ono „Neposkvrněné početí Panny Marie“ je ovšem něco zcela jiného, a u BK, který je univerzitním vzděláním filolog (studovali jsme ve stejném čase na Filozofické fakultě UP v Olomouci, od té doby jsme kamarádi a doufám, že i po tomto textu jimi zůstaneme), je zarážející už to, že i při evidentní neznalosti problematiky nevnímá, že ve výrazu „neposkvrněné početí Panny Marie“ jsou substantivum Panna a jméno Marie v genitivu, v češtině tedy „početí koho? čeho?“, a že už tedy jen z tohoto hlediska se nemůže jednat o Ježíše. A právě toto téma, jedno z nejproblematičtějších v katolické teologii, Kuras s tématem zázračného zplození Ježíše plete.

Adjektivum „neposkvrněné“ užívané v církevní dikci ve spojení s početím Marie zde navíc nemá nic společného s případným negativním hodnocením pohlavního aktu, ostatně nikde se církev o sexu nevyjadřuje jako o aktivitě „poskvrňující“ člověka, ať ženu či muže, naopak oslavuje svátost manželství a vybízí k plození potomstva v jeho rámci. „Neposkvrněné početí“ se týká události, kdy podle apokryfního evangelia svatého Jakuba (v kanonických evangeliích o tom žádné zmínky nejsou), manželé Anna (později církví prohlášena za svatou) a Joachim, oba již ve vysokém věku a po mnohaletém marném usilování o dítě (neplodnost v židovském prostředí tehdy znamenala i značnou sociální diskvalifikaci), počali (s pomocí boží, avšak pohlavním stykem), podle církve dne 8. prosince, dceru Marii, která se narodila dne 8. září, aby se pak, ještě ve velmi mladém věku (o kterém nic přesného nevíme), stala panenskou matkou syna božího. Podle dogmatu, jednoho z pouze dvou dogmat vyhlášených v dějinách církve přímo papeži, které o Neposkvrněném početí Panny Marie vyhlásil 8.12.1854 papež Pius IX. (Bulla Ineffabilis Deus), církev katolická prohlašuje za pevný a nezpochybnitelný článek víry, že při tomto početí byl božím zásahem počínající život příští matky božího syna uchráněn od „poskvrny“ dědičným hříchem, která jinak provází každé jiné lidské početí od dob, kdy podle starozákonního biblického textu Adam a Eva zplodili syny Kaina a Abela.

Učení o zázraku„neposkvrněného“ početí se pak, na rozdíl od článku víry o zázračném početí Ježíše formou „zvěstování“, které bylo po porážce stoupenců názorů o plně lidském původu Ježíše (a tedy i o jeho početí „obvyklou“ formou) vcelku brzy církví akceptováno, stalo po staletí předmětem sporů církevních autorit a teologů, kde na straně jeho stoupenců převažovaly názory o potřebě „úpravy prostředí“, ve kterém měl v lidském těle vzniknout božím zásahem život božího syna, který už ze samé podstaty svého božství nemohl být zasažen prvotním hříchem Adama a Evy, hříchem to neposlušnosti vůči božímu příkazu, po kterém byli bibličtí prarodiče lidstva vyhnáni z ráje a jejich potomstvo potrestáno utrpením a smrtelností. Podle tohoto církevního učení měl být syn boží, zrozený z ženy, novým počátkem, „novým Adamem“, stvořením bez hříchu, který lze vykládat také jako schopnost podlehnout zlu, tedy i stát se zlým, a jeho život a posléze oběť měly být počátkem „nové smlouvy“ mezi bohem a člověkem. Toto učení o „neposkvrněném početí“ dodnes rozděluje křesťanství: pravoslaví ani protestantské církve tento článek víry neuznávají, ačkoliv sám Martin Luther v Kázání o dnu početí Matky Boží v roce 1527 připouští, že “vtělení (infusio) duše do Marie při jejím početí se uskutečnilo bez přenesení dědičného hříchu“, a jeho akceptování katolickou církví formou závazného článku víry, dogmatu, trvalo skoro dvě tisíciletí, a bylo vyhlášeno papežem, když žádný z církevních koncilů se na tomto tématu nedokázal shodnout.

K tématu dědičného (prvotního) hříchu snad ještě toto: v prostředí monoteistického náboženství je stěžejním teologickým i filozofickým problémem vysvětlit existenci zla, je-li samotné stvoření dílem dobrotivého, všemohoucího a vševědoucího boha, přesto tvůrci církevní doktríny o dědičném hříchu zavrhli všechny pokusy o vnesení dualistických koncepcí, kterými by existenci zla v díle stvořitelově bylo možné filozoficky uchopit. Udrželi tak sice monoteistický koncept nového náboženství, zároveň však s konceptem trojjediného boha (svaté trojice) připravili půdu pro jeho pozdější kritiku. O filozofické řešení problému se pak zřejmě nejúplněji pokusil Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716) ve spise věnovaném obhajobě (ospravedlnění) boha: Theodicea.

Dědičný hřích jakožto schopnost poznat zlo a zlo i konat lze chápat jako důsledek poznání dobra a zla, ke kterému člověk dospěl přestoupením božího zákazu jíst ovoce ze stromu poznání v ráji, přičemž nutnou podmínkou takového skutku musí být – ovšem mimo prostor víry – rezignace boha na část své všemohoucnosti při možnosti ovlivnit vývoj svého stvořitelského díla ve prospěch svobody člověka samostatně se rozhodovat.

Učení o „neposkvrněném početí“ jakožto jediné výjimce z bohem ustaveného řádu pro potomstvo Adama a Evy po jejich vyhnání z ráje, které bylo církví přijato jako nutná podmínka pro přípravu i tak již zázračného příchodu božího syna a příštího spasitele na svět, je zkrátka složitým teologickým a filozofickým tématem, které, podobně jako např. téma svaté Trojice nebo transsubstanciace při svátosti svatého přijímání, vznikalo v duchovním a kulturním prostoru, kde se stýkaly vlivy orientálních kultů a náboženství s dominantním vlivem judaismu, a samotné prostředí, kde se křesťanství zrodilo a odkud se pak šířilo, bylo místem střetu polyteismu vládnoucích (římská říše) s monoteismem ovládaných a podrobených (židovské společenství). Není sporu o tom, že např. ono téma zázračného zplození je různými formami přítomno už v řecké antické mytologii i v mýtech dalších východních kultur nebo v jejich náboženských textech (např. početí Persea Diem, když oplodnil Danae zlatým deštěm, početí Zoroastra - Zarathustry - světelným paprskem atd.), je přítomno i ve starozákonních textech, a že trojiční doktrína, tj. učení o svaté Trojici složené z trojjediné bytosti v podobách boha Otce, boha Syna a boha Ducha svatého bylo odpovědí na intelektuální nároky prvních církevních teologů, kteří ve snaze spojit zjevené pravdy s helénistickou filozofickou tradicí a na základech původního židovského náboženského systému, založeného na víře v jediného boha a důvěře v jeho slib spásy pro jím vyvolené společenství, pak vytvořili náboženství nové, kde vírou v jediného (trojjediného) boha a prostřednictvím univerzální obce, církve, založené jeho synem, může dosáhnout spásy každý.

BK se v tom rozhovoru zmiňuje také o tom, že se křesťanství dnes nachází v útlumu. Netroufám si posoudit, zda jde o útlum nebo spíše o ústup z pozic, z nichž církev i v prostředí liberální západní společnosti dokázala ještě nedávno prosazovat svůj vliv, a to nemluvím o totalitních režimech, kde v některých případech (Polsko před rokem 1990) tento vliv pomohl dokonce k pádu totality. Jde snad spíše o důsledek srovnání s pokračujícím růstem vlivu islámu ve světě, vedle kterého stav křesťanských církví budí dojem útlumu či ústupu z bývalých pozic. Islám evidentně prochází určitou renesancí, přičemž využívá vedle faktu, že je nejmladším z monoteistických (abrahámovských) náboženství, i kritiku ostatních dvou monoteistických náboženství, která prohlašuje za nedokonalá a proto odsouzená k tomu, aby byla islámem nahrazena; podle muslimských teologů je islám jediným náboženstvím, které skutečně splňuje bohem očekávané nároky na vztah člověka k bohu: islám vyznává jediného boha a je náboženstvím, které je otevřené pro všechny lidi na světě, je tedy univerzální, zatímco judaismus je sice náboženstvím monoteistickým, ale nikoliv univerzálním, protože se drží konceptu vyvoleného národa, židovského, a konečně křesťanství je sice náboženství univerzální, nikoliv však monoteistické, protože jednak vyznává boha trojjediného (svatou Trojici), jednak zabydlilo nebe rozsáhlým sborem vyvolených bytostí od Pany Marie přes církevní učitele po mučedníky víry, které křesťanská obec, církev, prohlásila za svaté a narušila tak podle těchto kritiků svrchovanou autoritu jediného boha.

Je mnoho důvodů domnívat se, že pro člověka žijícího ve společnosti příslušející k západnímu kulturně-politickému prostředí a poučeného současnou vědou bude stále obtížnější přijmout vše, co křesťanství se svým učením vzniklým před dvěma tisíci lety předkládá v celém jeho rozsahu jako nezpochybnitelné pravdy, a to i tehdy, když výklad částí tohoto učení nebude předkládán v deformované či nesmyslné podobě, na druhé straně však stále zřejmá omezenost lidského poznání může i v současném světě přispět k udržení smysluplného prostoru pro víru, třeba ve smyslu onoho Tertulliánova výroku „Credo quia absurdum est“ („Věřím, protože je to nesmyslné“ – pozn. red.), který filozof, jemuž vděčím za mnohá poučení v oboru ontologie, Zbyněk Fišer alias Egon Bondy, vykládá jako „pokus o emancipaci víry jakožto gnoseologického nástroje tam, kde gnoseologické nástroje empirie a experimentu selhávají“.