Na nigerijské dopisy dnes sotva ještě někdo naletí. Bylo třeba vymyslet něco jiného. Tak se objevil phishing, tedy e-mail jakoby z banky, a že je prý problém s přihlášením na váš účet. A k tomu link, kde se máte přihlásit, vložit heslo a dát tam své údaje do pořádku. Zpočátku vypadaly ty emaily dost humpolácky, takže snad nikdy nebylo pochyb, že odesílatelem není banka. Navíc, když jste u dotyčné banky vůbec žádný účet neměli. Časem se odesílatelé zlepšili, a tak se zlepšily i jejich emaily. U jednoho jsem dokonce na pár vteřin zaváhal, jestli není náhodou pravý. Stačilo se však podívat, kam vede link, a bylo po pochybách. Phishing není sám. Pokud z vás chtějí vytáhnout prachy esemeskou, říká se tomu smishing. A když jde o telefonát, je to vishing. Lidé prostě rádi dávají věcem kolem sebe jména a třídí je a je jedno, jestli jde o chemické prvky, zvířenu anebo onlinové zlodějny.

Minulý týden mi na Facebooku nabídla kamaráčoft paní, kterou jsem snad čtvrt století neviděl. Několikrát jsme se tehdy s ní a jejím manželem sešli, oba sympatičtí lidé, ale když jsme odešli jinam, vzájemná komunikace zašla na úbytě. Občas jsme si sice později na Facebooku něco navzájem pochválili, ale to bylo vše. A teď prý, že mi nabízí na Facebooku přátelství. Sice mě to poněkud překvapí, co tak najednou, ale na nabízené tlačítko přece jen kliknu. Během chvilky mi dojde dotaz, jak se mám. Opatrně odpovím pozitivně neutrálně a za chvilku mi dojde dotaz, jestli jsem se taky připojil do programu pomoci pro důchodce, siroty a já nevím koho ještě. Touhle dobou jsou u nich dvě ráno, to fakt nemá nic důležitějšího na práci? Podobné programy samozřejmě existují a že jich je, ale podle mě spíš slouží k nakupování voličů a jejich hlasů, v Česku je to nakonec stejné. Vlastně nejen v Česku. Nechám to být. Ale ráno mám v poště další netrpělivé sdělení. Zvláštní, nejde tady spíš než o kupování hlasů o přístup k mému účtu? Pak přece jen zdvořile odpovím a napíšu něco ve smyslu, že se sotva kvalifikuji na finanční pomoc, ale je mi to přece jen dost divné. Takhle přece ženské nepíšou. A je tu hned odpověď s linkem na Facebook agenta McCoye. I s fotkou, protože agent James McCoy „updated her profile picture“. Aha! Her. Žádné his, ale her. Pochyby jsou pryč. Tak jen napíšu: „Někdo ti haknul tvůj účet.“ A pak ještě prakticky totéž její dceři, ať se s tím hacknutým účtem něco udělá. Zajímavé. Takže nabídka finanční pomoci od vlády je další trik. Možná není tak nový, já se s ním však setkal poprvé. Jak asi technicky funguje? Nejspíš nechají člověka vyplnit žádost, tu pak schválí a uvedou sumu. Pak ovšem chtějí číslo účtu, na které mají finanční pomoc poslat. To můžou i tak, ale asi vysvětlí, že tam jsou nějaké problémy, tak nám dejte radši i heslo. Na tohle nejspíš moc lidí nenaletí, ale pár se jich asi přece jen najde. Tady jen spekuluji, článek by byl jistě zajímavější, kdybych tu proceduru celou prošel. Radši zůstanu jen u svých spekulací, ale třeba mají s procedurou zkušenost někteří čtenáři.

Neuplyne ani týden a slyším, jak se Jana s kýmsi vybavuje po telefonu. Zní mi to velmi podezřele, a tak opakovaně radím: „Ať ti to pošlou poštou.“ Asi mě není moc slyšet, podrobnosti se dovím, až hovor skončí. Někdo se představil jako seržant z kanceláře okresního šerifa a že prý se Jana nedostavila přes dvojí výzvu k výběru poroty jako potenciální porotce. Za to je dost těžká pokuta, snad až dva a půl tisíce dolarů a může za to být i vězení.

Účast v porotě je dost nepříjemná občanská povinnost. Omluvit vás může nemoc, někdy ani to ne. Ale taky vás nemusí nakonec vybrat, to když máte moc velkou kvalifikaci. Billa, který pracoval se mnou, volávali poměrně často, ale obvykle ho poslali domů, protože jako chemik toho třeba o jedech věděl až moc. A v porotě mají být obyčejní lidé, které v jejich rozhodování neovlivní znalosti a tedy ani žádné případné profesionální deformace.

Vím, jak vypadá předvolánka do poroty, sám jsem ji dostal dvakrát. Nic takového v poslední době nepřišlo. Každé ráno mám v emailu naskenované obálky, které nám ten den pošťáci donesou. Nic nepřišlo, to vím jistě. Jedna předvolána se ztratit může, ale dvě? To je opravdu divné. Jana má zapsanou adresu, jak se dostat do úřadovny šerifa a chce se tam vypravit. Asi bych ji měl pomoct, i kdyby jen tím, že budeme dva. Adresa sedí, skutečně na ní sídlí šerif. Paní u okýnka se zeptá, za kým jdeme. Když uslyší jméno, neusměje se, nezvedne udiveně oči, jen odpoví, že nikdo takový tady není. Zjevně nejsme první, kdo sem přišel, aby hledal neexistujícího seržanta. Ještě mě napadne, že seržanti jsou snad u policie, ale šerif má zástupce, ne seržanty, ale to už jsme venku.

Co svět světem stojí, hledají podvodníci nové cesty a cestičky, jak přijít ke snadným penězům. Ve filmu jim divák dokonce někdy i fandí, vzpomeňte třeba na Podraz anebo na Velkou sázku o malé pivo. Legrace však končí, jakmile jde o vlastní kapsu. U online podvodů není třeba mít šarm Paula Newmana, podvodníkům stačí, když se jejich oběť nechá zaslepit touhou po penězích. A někdy ani to ne.