Turista, který navštíví centrum Plzně, ocení působivé žulové pylony Díky, Ameriko, s uznáním se zastaví u originální skulptury s profilem generála Pattona. A pak nenasytu napadne, jak je v svobodomyslném městě připomenuto spontánní povstání z třiapadesátého.

Hlavou víří divoké představy – masa lidí vyrážejících ze Škodovky po zdolání milicionářských překážek, potupený ředitel, jenž neslýchanému dělnickému vzepření chtěl zabránit, skandování a zdvižené pěsti, ale i nasazené bajonety, řev ozbrojenců, tisíce a tisíce lidí ve středu města, rozhoupané beranidlo a vyražená vrata krajského soudu, z oken letící busty komunistických státníků, vířící roztrhaná lejstra, ještě ráno tak povýšeně důležitá, plápolání masivního velkopoutače s prosovětskými hesly, přeřezané hadice služebných hasičů, nadechnutí svobody, bohužel nejednotné a neorganizované… A pak ten stranickými principály zbandovaný protiproud, v jeho čele fanatická skupina mladých plzeňských herců na potupu poraženým zástupům pochoduje městem a za nadšeného hýkání strhává sochu T. G. Masaryka, s nezapomenutelným výstupem pozdějšího normalizačního ředitele jednoho z pražských divadel, který měl přehodit oprátku přes státníkovu hlavu…

V informačním centru ochotní pracovníci turistovi mile vysvětlí, kde ony připomínky hledat, a tak se nedočkavý rozběhne nejprve na radnici. Trochu bloudí, až po další informaci pracovníka úřadu nachází v přízemí celkem nenápadnou pamětní desku s jednoduchým textem. A druhou, desku už výraznější, ozdobenou třemi lipovými listy, na Masarykově náměstí na školní budově. Texty desek jsou stroze účinné, ale ten zvídavý poutník se dívá nějak nevěřícně, chvíli přešlapuje… Je docela zklamán.

Nejsou ti Plzeňané až příliš skromní? Tady, v jejich velkém, kulturou a bohatou historií kypícím městě, přece došlo k prvnímu masovému lidovému protestu proti komunistické diktatuře v rámci celého východního bloku, v násilných střetech se státní mocí byly desítky zraněných, na následky střelby zemřeli dva z demonstrantů, přes tři sta odsouzených, na padesát rodin za trest vystěhovaných z města, vyhazovy ze škol a z práce… V Plzni začala cesta mířící k výbuchům hněvu ve východním Berlíně, Poznani, Budapešti, Novočerkassku… Dokumentární pořady, knihy, divadelní hry jsou skvělé a důležité, ale v tomto případě naprosto schází velké výtvarné memento, sochařské či architektonické – skoro se to stydím říct – prostě nepřehlédnutelný pomník. Zdálo by se, že v časech stále živého šaldovského „moru pomníkového“, v časech degradovaného Koněva či posprejovaného Churchilla zní takový návrh mírně řečeno anachronicky. Za zvážení však stojí, také jistě nepřichází poprvé. Veřejný monument jako doklad, že podnětné myšlenky a činy, a ani oběti, jež jejich realizaci provázely, nejsou zapomínány, zasuty, překlenuty. Připomínat statečné Plzeňany, kteří vystoupili proti politické věrolomnosti, mocenské demagogii, jež zastírá zlovůli i neschopnost, kteří se nesmířili s totalitním zacpáváním kritických úst, to je stále svrchovaně aktuální: i z našich časů víme, že vládnoucí reprezentace, dokonce vzešlé ze svobodných voleb, se obdobným pokušením ne vždy dovedou ubránit.