Čestmír Strakatý si pozval do svého podcastu Jaroslava Duška a byl z toho minulý týden oheň na střeše. Na twitteru pan Strakatý postřehl,že většina z těch kdo mu spílají podcast neviděla a neslyšela. To je klasika: není důležité vidět nebo slyšet, důležité je mít silný názor. Pro příklad nemusíte chodit daleko. Já to taky neviděl a hle, mám názor a hlásám ho tady v rádiu.

Nejde mi ani o pana Duška ani o Čestmíra Strakatého a dokonce ani ne o rakovinu, o té si spolu povídali a ta vzbudila nevoli. Jde mi o fenomen podcastu jako takový. Ne každý musí vědět, co to je: jde o novodobý publicistický útvar, vždycky vysílaný, ať rozhlasem, pak je čistě zvukový, anebo na internetu může být kombi, zvukový s obrazem. Jako podcasty se prezentují i kombinované útvary, jako jsou Názory a argumenty, ty si taky můžete odebírat jako podcast. Nejčastěji to ale jsou rozhovory dvou nebo tří osob, když jich je víc, vzniká to, čemu se odborně říká maglajz. Obecně vzato, podcasty jsou zajímavá, zábavná a v mnohém poučná – pro někoho novinka, pro někoho už tradiční, tedy zavedená věc. V poslední době se podcasty nabízejí i na placených platformách. Podcast Názor a argumentů máte na podcastových aplikacích zadarmo. Přesněji řečeno – platíte si ho tím, že platíte za veřejnou rozhlasovou službu poplatek. Ale čím dál častěji jsou na platformách jen neúplné podcasty a když chcete tu věc poslouchat pravidelně celou, neosekanou, musíte si extra zaplatit. Což je třeba případ, který jsem zmínil úvodem.

Uvedl jsem to jako zajímavost, ne že bych to chtěl hodnotit natož soudit. Fenomen mě zajímá jaksi obecně. Zdá se mi totiž, že se vracíme ke staré, ba prastaré disciplíně, totiž k profesionálnímu vyprávění. V dobách docela nedávných se to praktikovalo v Číně i Japonsku a jistě i jinde v Orientu. Česky vyšel docela tlustý román Pivoňková lucerna. Jeho vypravěč Sanjútei Enčó žil v druhé půli devatenáctého století. Říkám „vypravěč‟, protože Enčó znal zpaměti desítky příběhů zděděných od vypravěčů před ním. Pivoňkovou lucernu dnes můžeme číst prostě proto, že se našel pilný stenograf, který Enčóovo vyprávění zapsal. Kdy? V roce 1884. No a já byl v Pekingu před pár lety a v parku Pej-chaj jsem narazil na pána, který stál, u nohou klobouk na peníze, a pozornému davu zpaměti vyprávěl příběh. Možná, že novodobí profi podcastéři jdou ve stopách vypravěčů z dávných dob. Anebo jsou to průkopníci. Tlustá kniha vyprávěná zpaměti… Vzpomene si na to čtenář Bradburyho románu 451 stupňů Fahrenheita, o době z blízké budoucnosti, kdy se ničí knihy, aby se jejich obsah náhodou někoho nedotkl a někoho neurazil. Ale to už se dostávám pryč od vyprávění o podcastech.

Psáno pro ČRo Plus