Je nepřehlédnutelná, je vidět z celé Prahy, je vysoká 216 m, dohlédnete z ní až na Ještěd na severu a daleko za Cukrák na jihu. Ano, je to televizní věž na Žižkově, autor arch. Václav Aulický a statik pan Kozák. Uvažovat se o ní začalo v roce 1985, dokončena 1992. V úvahu přicházelo několik míst, kde by mohla být postavena náhradou za provizorní řešení v rozhledně na Petříně. Měl to být kopec Bohdalec, možná i vrch sv. Kříže, ale nakonec z důvodu kopcovitého terénu Prahy, proto, aby televizní signál pokryl celé území města, byla zvolena plocha Mahlerových sadů na rozhraní Žižkova a Vinohrad.

Dobu jejího dokončení si pamatuje většina z nás. Pamatujeme na protesty obyvatel okolních domů, kteří se obávali elektromagnetického záření, padala i slova o roentgenovém záření, dokonce jsem slyšela tvrzení, že se jedné staré paní v době zkušebního provozu plašily v akváriu rybičky. Obavy ze škodlivého „záření“ i tvrzení, že zničí celé pražské panorama nabíraly na obrátkách. „Záření“ bylo precizními měřeními vyloučeno, pražské panorama ji vedle pankráckých mrakodrapů vzalo na milost.

Je s podivem, že ale nikde na povrch diskusí nevyplynul jiný důvod, proč mohlo a mělo být vybráno jiné umístění. Ty dnes Mahlerovy sady je totiž starý židovský hřbitov. Předpokládám, že Židovská obec nebyla s tímto řešením srozuměna, ale režim před 89. rokem rozhodl. A tak vybraná firma prý velmi pečlivě ostatky a náhrobky odstranila a odvezla. Kam? To se postupně zjistilo při rekonstrukci Václavského náměstí o mnoho let později. Náhrobky byly rozřezány na dlažební kostky a použity na silnice a chodníky na náměstí. Chodili jsme po nich všichni. Jak bylo naloženo s ostatky ani nedomýšlím.

Hřbitov, neboli místo hrobů, je pro Židy místem posvátným. Ostatky předků se nesmějí přesunovat, proto má třeba starý židovský hřbitov na Starém Městě pražském několik hrobových vrstev. Neumím reálně vysvětlit a proto nebudu rozvádět důvody oné posvátnosti. Posvátnost je posvátnost, berme to jako fakt. Jako fakt to ale nebral předchozí režim, který do Mahlerových sadů nechal najet bagry a ty zbylé náhrobky pak někdo použil na jiné, „potřebné a praktické“ účely. Ten velmi důležitý důvod k protestům, že skupině našich spoluobčanů, kteří byli velmi a velmi postiženi režimem nacistickým, se děje velká újma, to v žádném silném prohlášení nezaznělo. Plašení rybiček v akváriu byly asi podstatnější.

Proto se 7. září 2022 stalo datem velmi, opravdu velmi důležitým. Poté, kdy byly objeveny kostky z rozřezaných pomníků v pražské dlažbě začala jednání, asi nikoli snadná, aby bylo zabráněno jejich dalšímu používání pro tyto účely. Kamenné kostky byly nakonec vyhledány, soustředěny, bylo jich několik tun, a po dalších jednáních umožněno jejich důstojné využití. Tím se dostávám k datu 7. září t.r., kdy na zbývající části židovského hřbitova v Mahlerových sadech byl odhalen Památník. Památník Návratu kamenů. Kdo jiný, než sochař (a malíř) Jaroslav Róna jej měl vytvořit. On, spolu se svojí manželkou Lucií vytvořili Dílo. Úmyslně píši velké D. Znám Rónovu práci, znám jeho kresby, malby i sochařské artefakty. Toto je ale Dílo, které musí přetrvat nejen dobu, ale i jakékoli názorové turbulence. A tady nemohu jinak, než ocitovat autorova slova „Na tomto místě se schraňují žalostné artefakty z velkolepé a tragické historie českých a pražských Židů, aby tato neupadla v zapomnění přesto, že se o to většinová společnost zvláště po druhé světové válce a v době budování socializmu vehementně snažila. Věřím, že společnost dnešní doby bude citlivější k dědictví židovského náboženství a kultury a byl bych rád, aby Památník Návratu kamenů byl poslední, který se musel pro bezprizorní kamenné kostky, které byly kdysi součástí krásných židovských náhrobků, vytvořit“.

Památník je jednoduchý a velmi důstojný. „Kolem vypouklé čočky, vyskládané z kostek, na kterých byla nalezena písmena a znaky, se paprskovitě rozbíhá devět kamenných zdí, připomínajících židovskou historii. Na vrcholu čočky je šesticípá hvězda, jedna ze zdí má evokovat ruiny Chrámu v Jeruzalémě, ke kterému je nasměrována. Sama devítka, počet zdí, je magické číslo, znamená dovršení a naplnění života, spojuje svět duchovní se světem fyzickým, materiálním“, říká autor.

A tady je možné nalézt i souvislost s dobou před třiceti roky, kdy byla televizní věž uvedena do provozu, kdy odpor k jejímu postavení byl veden pouze odkazem na fyzikální vlastnosti, na obavy o zdraví, ohrožené „zářením“, ale nebyl vůbec brán ohled a zřetel na duchovní a také kulturní odkaz židovského obyvatelstva, který byl v minulosti tolik, tolik poškozen. Až půjdete někdy kolem televizní věže, jděte si prohlédnout i tento Památník. Je nejen krásný, ale měl by vést i k zamyšlení. Zvláště pak ti, pro koho je vše staré zbytečné, zbourání a nahrazení hodné něčím novým, krásným, moderním, technicky dokonalým. Všechny artefakty minulých dob i dějů nějak souvisejí s dneškem a náš vztah k nim o nás vypovídá. Měli bychom jednat tak, abychom se nemuseli nikdy za nic a nikomu omlouvat.