Po dvou letech, kdy jsme kvůli kovidu nemohli vystrčit ani nos za hranice, a pokud ano, tak s velkými omezeními a někdy i podivnými podmínkami, jsem navštívila sever Německa a kus Dánska. To nepíši proto, abych se pochlubila nákupem kabelek nebo nějakého dalšího zboží, které je u nás stejně k dostání jako v těchto dvou zemích. Kromě jiného jsme navštívili a celý den pobývali v Lübecku. Krásném hanzovním městě. Ale ani tady nebudu popisovat tamní vstupní bránu, úžasnou cukrárnu s typickým lübeckým marcipánem ve formě námořníků, pirátů, žabiček, ježečků, dokonce i busty d Artagnana a krále Karla IV.

Zaujalo mě něco úplně jiného. Na malém náměstíčku nedaleko kostela je stará budova z typických pečených (přepálených) cihel, kterou kdysi Námořní společenstvo postavilo pro bohulibý účel. Postavilo ji jako ubytování pro vdovy a sirotky, pozůstalé po námořnících. Postavena byla v 15. století. Doba šla dále, z budovy se stal starobinec a dnes - a to byste asi těžko předpokládali - je v ní domov pro důchodce. Dnes se říká pro seniory. Před cca 60 roky bylo přistaveno jedno dlouhé křídlo v podobném stavebním stylu z červených cihel, kde jsou doplňkové služby, odpovídající dnešní době: klubovna, tělocvična, ordinace lékaře….. Vlastní původní budova byla upravena tak, aby ubytování odpovídalo svým standardem dnešní době. Na krásném nádvoří mají i kavárnu. Chtělo by se říci: vždyť je to logické! Někde ano. Někde, kde se přemýšlí hlavou, kde se zbytečně nebourá a kde si lidé váží nejen současnosti, ale i minulosti. Kde vědí, že na minulost se dá navazovat a stavět na ní. Ona totiž ta stará, historická budova je opravdu krásná a nemusí na to být dekret od památkářů, aby každý, kdo má oči viděl, že by měla být zachována.

Zachování starých objektů je sice chválihodné, ale co jejich využití? Ve španělském městě Girona jsem viděla hudební školu v budově pozdně gotické. Prostě zavedli elektřinu (po zdech, nezasekávali ji), ústřední topení a udělali pořádnou podlahu. V městečku Baune ve Francii je starý špitál (dnes již pouze pro turistické účely), založený v době Stoleté války, který sloužil svému účelu ještě v 70. létech 20. st. A nikdo se „nezbláznil“, že byly ničeny a zničeny hodnotné staré budovy.

Toto vše se mi honilo hlavou, když jsem přidala i vzpomínku na dobu kolem r. 2000, kdy tehdejší ministr práce a sociálních věcí Špidla usoudil, že domovy důchodců ve starých, ale podstatně mladších budovách než je ta v Lübecku, Gironě či Beaune, jsou nedůstojným místem pro ubytování starých lidí. Pravda, ubytování v zámcích ve velkých ložnicích-bývalých tanečních sálech-pro někdy 15 až 20 lidí, není povzbuzující představa. Bez soukromí, které zvláště starý člověk potřebuje. Takové byly pozůstatky socialistických představ o „odkládání“ mnohdy i nemocných stařečků do míst, která stát po roce 1948 ukradl a kam staré lidi schoval.

A tak nový pan ministr (1998-2002) „vytáhl“ ze státního rozpočtu kolem 20 mld korun, nechal postavit takové apartní paneláčky, kde sice byly krásné pokojíčky s koupelnou a moderním nábytkem, kde bylo ústřední topení i teplá voda a kde každý klient, přestěhovaný z toho „nedůstojného“ ubytování ve starém zámku, své soukromí našel.

Jeden takový právě vystěhovaný zámek, kde se o své svěřence staraly sestry z Řádu anglických panen, jsem navštívila. Poté, kdy jejich velmi vyhledávaný, kvalitní (a dost drahý) vzdělávací ústav pro dívky byl po roce 1948 zrušen, dostaly tyto sestry-velmi vzdělané ženy-do péče staré lidi. Naučily se starat a pečovat o jinou generaci, jeptišky totiž zvládnou všechno, a pečovaly o ně do r. 1998. Poté, kdy jim byl zámek vydán v restituci, měly představu o dalším působení a rekonstrukci do moderní podoby služeb pro seniory, ale zřizovatel klienty přestěhoval do nově postaveného paneláčku v nedalekém městě. Mater představená nejen že si v té době nevěděla rady, co s tím sice krásným, ale úplně prázdným zámkem bude (dnes je už vyřešeno-hotelové a hostelové zařízení), ale vyprávěla mi i o smutku starých paní, které opouštěly v té době už lépe upravené, to své místečko, kde měly nejen krásný park, kde už jim sestry upravily prostředí, aby odpovídalo současné době, ale kde měly kousek od zámku, a to cituji, „svůj kostelíček“. Ano, každý den se oblékly do lepších šatů, vzaly svoji hůlku a přešly těch asi 300 m ke kostelu, který byl v jejich zahradě. Ty staré paní si nakonec v novém paneláčku zvykly, oželely svoji zahradu - v novém prostředí měly před domem takovou předzahrádku a nové pečovatelky (řádové sestry už většinou také zestárly) jim ten kostelíček udělaly z klubovny. Tam se dalo sjet výtahem a nemusely se ani lépe ustrojit, mohly jít dolů v bačkorách. (Příběh konkrétního zámku ve Štěkni u Písku).

Podobný osud měl i jiný zámeček, kde byly ubytovány mentálně postižené dívky a ženy. Staraly se o ně jeptišky z řádu Školských sester. Děvčata měla v zámečku také ložnice o 15 místech, ale měla kolem zámku zahradu, kde pracovala, skleníky, o které se starala a i tito postižení tvorové měli náplň, práci a měli z ní radost. Pokud vím, děvčata skončila v paneláčku v Kladně a nevěděla, co s časem. Pečovatelky sice vždy hledají a najdou nějaké aktivizační programy, ale je to umělá náhrada za skutečnou práci, která těm děvčatům dělala radost a přinášela pocit užitečnosti (příběh zámečku Budenice u Slaného, který je stále bez využití).

Není mi líto těch 20 mld., které ministr Špidla nechal investovat ve prospěch lidí, kteří jsou buď staří nebo nějak znevýhodnění. Je ale otázkou, jestli to bylo skutečně v jejich prospěch a jestli by se pro ty peníze nenašlo lepší využití. Návštěva krásného města Lübeck ukázala, že to jde i jinak a že přemýšlet se vyplatí.