Civilizační choroby jsou na vzestupu. Sociální napětí si vybírá svou daň. Vůli k uzdravení má organismus jen tehdy, pokud původní ‚výhody‘ nemoci nepřevládnou nad jejími příznaky.

Známe to z dětství - ležíme s horečkou, není nám příliš dobře, ale rodiče o nás pečují a věnují nám pozornost. Máme nárok na zvláštní zacházení a cítíme se důležitě. Někdy skoro jako V.I.P.

Většina lidí z toho naštěstí vyroste aniž by si svojí důležitost musela dokazovat podobným způsobem, avšak elegance této metody je pro někoho příliš lákavá. Pro systém pak nabízí zaručený recept pro ovládání celých mas.

‚Já jsem odlišný a citlivý na to či ono, potřebuji zvláštní ohledy, mám na to právo, protože jsem výjimečný...‘

Jiný je zas přecitlivělý na něco jiného a uráží ho to, co by mě ani nenapadlo, ale je třeba vyjít všem vstříc a nejvíce té největší přecitlivosti, která nejhlasitěji křičí.

Kam až se nám to všechno posunulo?

Jistá odlišnost, která mohla být původně handicapem, dává nyní jejímu nositeli výhodu nad svým okolím. A přesvědčení, že se všichni musí řídit podle něj.

Pak se i takový strach z pavouků může stát dokonalým nástrojem teroru svého okolí, místo toho, aby se dotyčný pokusil dělat něco sám se sebou. Také společnost ho v tomto postoji vehementně podporuje.

I když využití strachu z pavouků pro sociálně-politické účely by zatím bylo příliš okaté, vystačí si zatím sociální inženýři s jinými anomáliemi a fobiemi, které se jim hodí do krámu.

Třeba taková porucha autistického spektra s haptickou nesnášenlivostí a přecitlivělou ‚bublinou‘ osobního prostoru rozhodně není nic příjemného a pokud postižený vnímá i přátelské poklepání po ramenou jako útok, nemá cenu vysvětlovat, že „To přece myslíme dobře..“ Podobně nebudeme někomu hladit popáleniny nebo přátelsky plácat po zlomené kosti.

Jenže tam, kde by se obyčejní lidé byli schopni domluvit, přicházejí na scénu úředníci a politici, kteří toto nebezpečí bezpečně zažehnají. Místo běžného lidského porozumění se vyrojí ohromné množství toxických předpisů, které dotyčnému nepomohou a naopak ho udržují v patologickém stavu díky nabídce nadmíru ‚štědré kompenzace‘. Okolí se pak nestačí divit, kolik bičů se dá uplést na jeho hřbet a ze které strany přiletí další rána. Někdy se diví i samotný nositel, když se doví jaké fobie si ještě může vybrat s katalogu, který pro něj pachatelé dobra s takovou láskou připravili.

Možnost někoho pořádně podusit a ještě dát vydělat některým neziskovkám je příliš lákavá..

Z historie víme, jak si někteří jednotlivci vlastním úsilím kompenzovali svoje převážně fyzické omezení postupem na společenském žebříčku. Naproti tomu v dnešní době se převážně mentální handicap stává předpokladem vzestupu mnohem početnější skupiny ve službách nové ideologie. Jistě, na všechny se nedostane, ale ‚v jednotě je síla‘. Přesněji řečeno – v takové jednotě, která slouží rozkolu mezi obyčejnými lidmi. Ty je třeba udržovat v nejistotě, kdy a kým budou obviněni. Třeba i z toho, co ještě včera nikoho neuráželo.

Mizí spontánnost, některé anekdoty se vypráví šeptem, lidé spolu přestávají mluvit, aby se náhodou někoho nedotkli, sexuálně se neobtěžovali, nedali najevo nežádoucí postoj k nějaké (ještě včera neexistující) skupině atd.

Aby to nebylo tak jednoduché, máme tady opět dvojí metr - Jisté fobie a přecitlivělost jsou respektovány, neboť se dají dobře použít v dané politické situaci. Zatímco jiné ‚fobie‘ jsou trestné, přesněji řečeno – politickým oponentům je spíláno do různých ‚fobů‘, aby mohli být za svůj postoj stíháni a progresivisté se tak zbavili nežádoucí konkurence.

Nezapomeňte si proto vybrat tu žádoucí poruchu a fobii. Správná volba dnes totiž znamená zlatý důl. Kromě téměř povinné fobie směrem na východ si můžeme zvolit i jiné možnosti:

Taková klimatická úzkost s Aspergerovým sydndrmem se dá úspěšně využít k likvidaci evropského průmyslu a k miliardovýn ziskům zůčastněných firem, které svým novým produktem onu zakázanou produkci nahradí.

Poruchy identity zas umožní rychlý nástup kulturní revoluce, kde výstavba nových záchodů pro x pohlaví bude jen skromným úvodem k velkolepému divadlu, ve kterém se jeho uvědomělý protagonista ráno probudí jako kočičí muž, večer usne jako nebinární žížala a nazítří se ožení s lustrem.

Krásný nový svět už čeká a pokud z této jeho podoby pociťujete nějakou úzkost, patrně s vámi není něco v pořádku...

Fr. Filip Dvořák

(autor je publicista, rocker a dobrodruh)