Je to druh typických otázek, které rozdělují společnost na dva nesmiřitelné tábory. Jedna skupina lidí je v problémech a tak by tyto instituty potřebovala k jejich vyřešení a proto pro ně pléduje. A pak je druhá skupina lidí, která takové problémy nemá, ale má pocit, že ví, jak má svět být uspořádán a v jeho jménu je kategoricky proti. Má ještě pocit, že má právo poučovat ty druhé a vytyčovat jim morální a i právní mantinely.

Rozumný člověk by čekal, že to bude fungovat tak, že ti potřební občas sáhnou k eutanázii, potratu či naopak k náhradnímu mateřství. Naopak ti zásadoví, že nebudou nikdy žádat o eutanázii, nepůjdou na potrat a nenabídnou své lůno jako náhradní matky. A budou spokojeně žít vedle sebe. Ale to byste toho chtěli moc. Vždy se najde dost těch, kteří by chtěli přetvářet svět ve jménu svých jediných a nezpochybnitelných pravd. Jeden bonmot říká, že ten, kdo chce stvořit na zemi nebe, stvoří nakonec peklo. Vždy se to vymkne, jakmile se ty zaručené pravdy prosazují příliš vehementně. My jsme si potraty vyřídili, ale podívejte se, co to dělá v katolickém Polsku. Eutanázie také funguje v některých západních státech, kde se přiznalo stejné právo člověku, jako trpícímu zvířeti. U nás je náhradní mateřství neregulované a tiše trpěné a funguje to.

Že jsou vizionáři naprosto přesvědčení o své pravdě nebezpeční, už mnohokrát prokázala historie. Nejlépe to vystihl myslitel rumunského původu Émil Michel Cioran, jehož citát z knihy „Nástin úpadku“ říká vše: „Kdybychom položili na jednu misku vah zlo, které na světě rozpoutali „čistí“, a na druhou zlo lidí bez zásad a bez zábran, rovnováhu by vychýlila miska první... Katastrofy zkažených epoch jsou méně tíživé, než pohromy způsobené epochami horoucími. Bahno je příjemnější než krev. V neřesti je více mírnosti než ve ctnosti, ve zvrhlosti více humanismu než v přísných mravech.“ Francouzská revoluce, Hitler pro Němce a Lenin pro Rusy chtěli také dobro a věděli, jak má vypadat a jak to nakonec dopadlo. Lidstvo nepotřebuje hrdiny ani mučedníky, ale spokojené lidi, kteří si žijí své obyčejné životy, a přemíra idejí bývá jen na škodu. Sami si vybírají, co je pro ně užitečné a důležité a jde jen o to, aby tuto možnost měli. Vizionáři bývají totiž sociopaté, když mají pocit, že musí své pravdy vnutit ostatním a manipulovat s nimi.

V novozákonní době panovala v židovské Palestině atmosféra proroků a očekávání příchodu mesiáše a nebyli to jen Jan Křtitel a Ježíš, ale také celá řada dalších, kteří se objevili a zapadli. Mám pocit, že jsme dnes v podobné situaci, kdy se vyrojila celá plejáda kazatelů, která se snaží nastolit nové pořádky v různých oblastech života, ať už jde o vztahy mezi pohlavími, rasami, korektnost, klima či další problémy současného světa. Každý nesmiřitelně hlásá tu svoji zaručenou pravdu. Ti, kdo nesouhlasí, se stávají nepřáteli, zatracenci.

Nějak jsme odvykli, že na většinu věcí je řada různých názorů a způsobů jejich řešení. Vždyť i jeden lékař léčí anginu teplým a druhý studeným. A oba nakonec vyléčí. Svět musí být vícebarevný a ten v jednom odstínu by byl hrozný. Proč je tolik druhů rostlin a živočichů? Proč evoluce nezvolila od každého druhu jeden dokonalý a nejlepší a neosídlila jím planetu? Dobře tušila proč. Takový svět by byl příliš tuhý a neohebný a snadno podlehl zkáze. Různorodost v druzích i názorech je zdravá a dokonce životně důležitá.

Tak si na to vzpomeňte, až zas budete někde v diskuzi číst (nebo nedej bože psát), jak takový debil může hlásat takové názory. Může, protože to tak vidí a co. Nebezpečnější, než pluralita názorů (i těch hloupých), jsou neochvějné pravdy, o kterých se nesmí přemýšlet, natož diskutovat.