3.3.2024 | Svátek má Kamil


OSOBNOST: Zemřel šlechtic ducha - Ivan Medek

8.1.2010

Člověk-žula. Muž, na kterého bylo absolutní spolehnutí, který vždy stál za svým slovem a nikdy neuhnul, ani se neohnul. To jsou asi ta nejpřesnější slova, která se o Ivanu Medkovi dají říci a která o něm říkají přátelé a blízcí spolupracovníci. A tak se choval i na posledních Amáliích – schůzkách, které na různá témata organizoval Václav Havel a na nichž bylo vidět, že se na něm už nemoc silně podepsala a že trpí. Na jedné z těchto schůzek, která se konala u Bořka Šípka, jsem vedle něj seděl, už velice těžko chodil, ale neslyšel jsem od něj ani náznak stížnosti. České skuhrání mu bylo zcela cizí.

V jednom z posledních rozhovorů, který poskytl novinám v roce 2008, řekl: „Před lety jsem hovořil s inteligentním mladým mužem z dobré rodiny. Byla ještě povinná vojenská služba a on říkal, že ho na vojnu nikdo nedostane. Povídám mu: pochopil bych to, kdybychom ještě žili v komunismu, ale uIvan Medek tebe je to něco jiného. Byl bys vůbec ochoten bránit tento stát? Odpověděl: K tomuto státu nemám žádný vztah. Žiju tady docela rád, ale nevím, proč bych se měl obětovat. A tady se podle mě něco změnilo, a to nejen v souvislosti s Mnichovem a komunistickým pučem v únoru 1948. Naše společnost je poznamenaná tím, že má krátkodobé perspektivy”. Tento stav ho velmi a hluboce trápil, měl jsem dojem, že i fyzicky, těžko ho snášel. O kousek dál říkal: “Vemte si například fakt, že životní úroveň se tady měří schopností nakupovat. Čím víc budeme nakupovat, tím budeme kvalitnější společnost. Nedovedu si představit větší nesmysl! V těch kritériích nejsou obsaženy hodnoty, které tvoří společnost – šetrnost, solidarita, vědomí spoluodpovědnosti při výchově dětí a tak dál. Je přece důležité, co se děti naučí a ne co vydělají. Lidé musí vědět, že krást není výhodné. Dokud to bude výhodné, je to nejlepší způsob, jak získat peníze.” Neexistence právního státu byla tím, proti čemuž nejvíce horlil a co nám vyčítal, že jsme nezvládli.

Když si Václav Havel budoval v roce 1993 svou druhou kancelář, velice dobře věděl, jak důležitá je pro funkci státu pro vnější i vnitřní svět řeč symbolů, a proto mezi své spolupracovníky pozval i dvě důležité symbolické figury: Pavla Tigrida, který spoluzakládal Svobodnou Evropu s Ferdinandem Peroutkou, a syna generála Rudolfa Medka, jednoho z vůdců našich legendárních legií. Ivan Medek byl v emigraci externím redaktorem prakticky všech důležitých zahraničních vysílačů, které pracovaly v češtině: počínaje Svobodnou Evropou, Hlasem Ameriky, Deutschlanfunkem a konče britskou BBC. Byl hlavní mediální spojkou mezi disentem a zahraničními médii. Jeho hlas znala velká část našich občanů: byl to hlas svobody.

Ivan Medek se narodil 13. července. 1925 v Praze. Otec jeho matky byl malíř Antonín Slavíček, který se roku 1910 zastřelil. Po jeho smrti si Medkova babička vzala malíře Herberta Masaryka, syna T. G. Masaryka. Jejich dcery Anna a Herberta se tak staly Medkovými tetami. Ivanův otec, básník Rudolf Medek, v roce 1916 dezertoval z rakouské armády a vrátil se do vlasti jako jeden z důstojníků Československých legií. Ivanův mladší bratr Mikuláš Medek se byl jedním z nejvýznačnějších českých malířů a nikdy nepodlehl ideologickým tlakům: jeho tvorba zůstala i v nejtěžších dobách zcela svébytná a originální.

Ivan Medek, který kromě doby emigrace, kdy žil ve Vídni, bydlel až do své smrti v Praze na Letné, se nejprve věnoval hudbě, napsal pár skladeb, studoval na konzervatoři hudební teorii, ale studia nedokončil, protože musel kvůli svému původu po komunistickém puči školu opustit. Po válce byl manažerem komorního orchestru dirigenta Václava Talicha. V padesátých a šedesátých letech pracoval v České filharmonii a později, do podpisu Charty 77, byl redaktorem ve vydavatelství Supraphon. Poté jej StB začala jako všechny chartisty pronásledovat. Jeho tvrdosti a charakternosti se estébáci zřejmě obávali, cítili, že je úplně jiný než oni, což mu nemohli zapomenout, proto ho zmlátili a vyvezli za Prahu, kde ho vyhodili v lese. Když usoudil, že jinde by mohl být užitečnější, emigroval v roce 1978 do Rakouska. Od roku 1993 do roku 1998 byl kancléřem prezidenta Václava Havla. Když opustil úřad prezidenta republiky, spolupracoval s Českým rozhlasem, napsal vzpomínkovou knihu „Děkuji, mám se výborně“ a vyšly i jeho rozhlasové komentáře pod názvem Jak to vidím.

Jeden z jeho spolupracovníků z Hradu, Oldřich Černý, o něm říká: “Byl mravně naprosto integrální osobnost, nikdy ničeho nelitoval. Jeho hodnotová škála byla naprosto pevná a zřetelná. Ztělesňoval slušnost a zásadovost: v důležitých věcech, když s nimi nesouhlasil, se dokázal důrazně postavit i proti prezidentovi.”

Naposled 16. července 2007 v blogu pro aktualne.cz napsal: “Vždycky jsem si myslel a myslím si pořád, že statečnost je základní mužskou, ale vlastně i ženskou ctností. Myslím si to, i když to slovo samotné mizí ze slovníku. Není samo. Stejně tak jsou na tom slova kázeň, povinnost, čest, obětavost a ještě i jiná mnohá. Je to škoda a je to naše vina”.

Na tato slova bychom neměli zapomenout, i když už s námi není.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel