„Na to, že jsme Češi, nemá cenu být hrdí a nemá ani cenu se za to stydět, protože jsou věci, které člověk ovlivnit nemůže, jako například kde se narodí. To, že jsme Češi, zásluha není, ale to, že jsme Evropané, zásluha je, protože jsme si to museli sakra vybojovat a trvalo to hodně dlouho ze všech stran. A to by se české děti měly dozvídat před desátým rokem svého věku, aby tomu věřily a považovaly to za základ…“ To je ukázka z knihy Bašta mezi žabožrouty Jiřího Slavíčka.

Jiří Slavíček

„Moc bych si přál, aby české děti jezdily na školní výlet do Lotrinska, do městečka Darney ve Vogézách, kde stojí na náměstí Muzeum vzniku československé státnosti. V roce 1917 byl vedle Darney založen výcvikový tábor, kam byli odesláni čeští a slovenští dobrovolníci na základě náboru na celém světě,“ pokračuje ukázka z knihy píseckého rodáka Slavíčka, která vyšla skoro před deseti lety.

Jde o memoárového průvodce Paříží, kterého s ním sepsala Petra Svoboda. A i tento detail je pro Slavíčka typický, on totiž nerad psal, ač se celý život živil jako novinář, ale zato hrozně rád provázel lidi Paříží.

Byl to rozevlátý, rozcuchaný a brýlatý korpulentní bohém s věčnou cigaretou v ústech, který i v zimě míval kabát, sako i košili rozepnutou a pod paží skoro vždy, kdy jsem ho potkával, měl štos novin z celého světa.

Už v 60. letech, když byl redaktorem časopisu Student, který tehdy sídlil v Senovážné ulici v jedné místnosti a šéfredaktor měl stůl v čele, Slavíček z tohoto svazáckého prostředí utíkal, jeho autoři za ním museli chodit do bistra u Prašné brány, kde se sázelo na koně, které miloval. Co si pamatuji, nikdy mi žádný slíbený text do Mladého světa, kde jsem tehdy pracoval, nedodal.

Vynikal verbálními, vtipnými a ironickými projevy, jejichž věty byly nekonečné a plné bonmotů, a proto, když skončil po okupaci Československa v Paříži, kam se přesunul kvůli jazyku a koňským závodům, zakotvil po řadě podřadných zaměstnání v rozhlasech: ve francouzské stanici France Inter, kde sloužil bezmála čtyřicet let jako šéf noční zpravodajské směny, a zároveň ve mnichovské Svobodné Evropě, pro kterou pracoval pod pseudonymem Adolf Bašta jako pařížský zpravodaj.

Jeden čas pomáhal i Pavlu Tigridovi v redakci Svědectví. Po roce 1989 začal spolupracovat s Českou televizí a Českým rozhlasem 6, z něhož se později stal Český rozhlas Plus.

Charakteristická je i příhoda, kterou jsem s ním zažil v exilu: pozval nás se ženou do Paříže, bydlel na předměstském jihu, s tím, že můžeme u něj bydlet. Než jsme sedli do auta, zatelefonoval, že se omlouvá, ale že musí odjet z města, ať si klíče od jeho bytu vyzvedneme v redakci Svědectví.

Byl jsem sice zklamán, že si s ním nepopovídám, ale u Slavíčka bylo pro nás všechno vzorně připraveno: v lednici byly jogurty a na stole Rilettes, skvělá pomazánka, která se složitě připravuje několik dní. Vedle byl nakreslený plánek, kde si máme zakoupit křupavou bagetu. Přiznám se, že takový servis jsem od něj nečekal, i když odpovídal jeho vnitřní citlivosti.

Někdy po půli 90. let, kdy odešel do penze, býval často v Praze: zemřel v sedmašedesáti letech 4. března 2011. Minulý týden uplynulo deset let od jeho smrti, kterou dle svědků tušil, když říkal, pánové, tentokrát jsem v Praze na dlouho!

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel