J.V. Radecký, hrabě z Radče

Jeden z nejúspěšnějších domorodých vojevůdců je charakteristický tím, že jej většina domorodců ani nezná. Pomáhal totiž Habsburkům a Habsburkové jeho služby nezapomněli. Nezbavili jej ani poct, ani majetku, ani života. A pocty nesbíral jen od Habsburků, ale i od jiných panovnických dvorů. Čeští domorodci jej znají jen skrze vtipné poznámky svých literátů. Některé víceméně laskavé od Smoljaka a Svěráka (český pomahač Habsburků), některé drsně posměvačné jako od Jaroslava Haška.

Stejně jako jiný pomahač Habsburků, Albrecht z Valdštejna, se dostal do děl uměleckých velikánů. Kromě Haška si jej již za jeho života všiml král valčíků Johann Strauss a složil k jeho oslavě pochod. Hašek mu pochod nesložil, z jeho poznámek vyplývá, že se jednalo o jakéhosi senilního dědka, který je dáván za vzor vojákům prohnilé rakouské armády. A tak tento opravdu poslední významný český vojevůdce, který dosáhl úspěchů na válečném poli, má sice svou sochu v hlavním městě Rakouska, ve Vídni, ale v Praze mu ji zbourali.

Kdyby si maršál Radecký nasadil na uniformu všechny získané vojenské řády, sovětští veteráni druhé světové války by tiše bledli závistí. Hruď by mu totiž nestačila, patrně by měl zcela zaplněna i záda. Co se týká rakouských řádů, nechyběl mu žádný. Jako návdavek pak obdržel desítky řádů ze zemí, které dnes už našinec ani nenajde na mapě Evropy.

Jan Josef Václav Radecký z Radče se narodil v chudé české šlechtické rodině. Jeho rodiče záhy zemřeli a šlechtic se skrovným majetkem po rodičích byl dán na výchovu k strýčkovi, bývalému důstojníkovi. Ten rozmrhal i poslední zbytky Radeckého dědictví, již tak nevalného. Co si měl chudák malý Radecký počít? Na studia neměl prostředků, a tak se nabízela dráha duchovní nebo vojenská, kde se dalo vystudovat zdarma. Mladý Radecký žil za panování Marie Terezie a Josefa II., který se vyžíval v rušení svátků, církevních řádů a církevních škol. Církevní dráha se zdála být méně perspektivní, a tak Radecký zvolil dráhu vojenskou. Tak opět zhýralost a rozmařilost příbuzného přispěla ke zrození génia. Zlatí příbuzní. Kolik osobností by zůstalo dějinami zapomenuto, kdyby sirotečci nebyli jimi okrádáni.

Ani s vojenskou kariérou to zpočátku nevypadalo valně. Vojenští lékaři odmítali Radeckého pro celkovou tělesnou slabost. Vojenské strádání by prý nepřežil. Je vidno, že lékařská věda byla tehdy ještě v plenkách. Radecký zcela jistě přežil i vnoučata těchto lékařů, a aby umřel, musel spadnout v 92 letech z koně a zlomit si krček. Radecký zcela jistě nebyl typickým Čechem, jak jej známe z dob komunistického režimu. Takový typický mladý Čech považoval za největší štěstí obdržení tzv. modré knížky. To byl - pro mladší generaci - průkaz, který umožňoval mladému muži, aby byl osvobozen z vojenské služby. Šťastlivců bylo opravdu málo. Komunistická armáda brala vše, co mělo ruce a nohy v kompletním stavu a bylo schopné alespoň šouravého pohybu. Bez protekce bylo získání tohoto slavného dokladu i nad síly ochrnutých slepců. Mladí muži nejčastěji simulovali pomatení mysli, moc úspěšní ale nebyli, neboť tehdejší důstojnický sbor obsahoval tolik debilů, že další blázen by do něj skvěle zapadl. Maršál Radecký by byl jistě považován českými mladíky z dob komunismu za úplného trotla, neboť modrou knížku vlastně dvakrát obdržel, a přesto se nakonec do armády dobrovolně vecpal. A nejen to. On si svou službu u armády hradil ze svého! U české mužské mládeže by tedy maršál Radecký mnoho respektu nezískal. U císařské generality tomu však bylo naopak. Ač nepocházel z vlivných vyšších šlechtických rodů, vydobyl si mezi nimi úctu a respekt, a to včetně rodiny habsburské.

Radecký - Praha

Poprvé se účastnil boje za války proti Turkům. Rakouské armády bojovaly s Turky v okolí Bělehradu a větší ztráty než Turci samotní jim způsobila epidemie úplavice a velení císaře Josefa II. Ten se jako vojevůdce příliš neosvědčil. Z bojiště si sám odvezl nákazu, která nalomila jeho zdraví a uspíšila jeho konec. Novým velitelem se stal generál Laudon a ten stál u zrodu Radeckého vojenské kariéry. Budoucí maršál pak bojoval především proti napoleonské Francii a jejím spojencům. Působil jako pobočník maršála Suvorova, který tehdy velel společným rakousko-ruským armádám. Sám velel rakouským vojskům v severní Itálii, kde úspěšně splnil úkol a zastavil francouzskou ofenzívu.

Prvním vrcholem jeho kariéry bylo vytvoření plánu bitvy u Lipska v roce 1813. Vrchním velitelem byl sice Karel ze Schwarzenberka, ale ten se o vojenskou část neměl čas starat, neboť osobně hostil řadu panovnických hlav pomazaných a nemohl se rozptylovat nějakou bitvou s Napoleonem. Faktické řízení bitvy bylo na náčelníkovi generálního štábu a tím byl, poněkud méně urozený, Radecký. Následovala Napoleonova porážka, abdikace a konec napoleonských válek.

Co nyní s osvědčeným generálem? Nutno podotknout, že Radecký měl i nepříjemnou stránku své povahy. Stále vymýšlel nějaká zlepšení pro fungování armády. Sám je zkoušel u jednotek, kterým velel, a ono to fungovalo. To by ještě nebylo tak zlé, ale on neustále zásoboval generalitu zlepšovacími návrhy, jak zlepšit fungování celé rakouské armády. To bylo přece jen příliš. Většina generálů byla rodem mnohem výše a Radecký je svými připomínkami, na které museli nějak reagovat, zdržoval od důležitějších věcí, jako byly reprezentativní hony, plesy a obdobné záležitosti. A tak sláva nesláva, zásluhy nezásluhy, byl Radecký, jehož obdivoval a posílal mu osobně láhev vína i ruský car Alexandr, převelen jako velitel divize do maďarského města Šoproň. Pro srovnání, milý cizozemče, je to jako by Angličané převeleli admirála Nelsona do nějaké vesnice v Pákistánu. Rakousko nemělo nikdy zámořských kolonií, a tak, naštěstí pro Radeckého, skončil Radecký v Maďarsku. Taky dost hrůza. Později mu byl jeho trest za úspěch zmírněn, byl převelen do Olomouce a na sklonek života byl povýšen a převelen jako velitel rakouských vojsk v přívětivé, prosluněné severní Itálii.

A v Itálii, jaksi mimo plán, nastal druhý vrchol jeho vojenské kariéry. Služba tam byla dobrá, mezi rakouským důstojnictvem oblíbená. Z pohody je vytrhnul až novopečený maršál Radecký. K nelibosti důstojnického sboru začal s armádou v Itálii bojovou přípravu, uvedl ji do pohotovosti a bůhvíproč nesmyslně požadoval, aby armáda byla bojeschopná. Moc radosti tím důstojnickému sboru neudělal. Penzista, který si tam měl užít důchodu, vytrhl důstojnický sbor z pohodičky. Jedinou naději důstojníkům skýtal jeho věk a doufali, že ten starý otravný maršál brzy natáhne bačkory.

Radecký - Vídeň

Severní Itálie, přesněji Lombardie, patřila tehdy k rakouským územím. Jejím centrem byl Milán, kde také působil maršál Radecký. Když roku 1848 vypuklo v Miláně povstání, ke kterému se přidal sardinský král, Benátsko a Piemont, bylo Radeckému již 82 let. Věk maršálovi nezabránil v tom, aby italská vojska neporazil a nevybojoval poslední vítěznou válku pro habsburské soustátí. Pravda, Italové nebudou mít na jeho osobnost tak laskavý náhled a není se jim co divit. Nicméně ani u českých domorodců, milý cizozemče, není tento jejich vojevůdce příliš uznáván. Nepochybně proto, že sloužil Habsburkům, kteří nás porazili o 238 let dříve na Bílé hoře.

A tak je maršál Radecký pochován nikoli v rodných Čechách, ale na návrší hrdinů v sousedním Rakousku. Pomník, který měl postaven v Praze, je ukryt v depozitáři muzea. Když maršál Radecký v 92 letech spadl z koně a zemřel, umíral jako guvernér Lombardska a Benátska, severoitalských a tehdy jistě nejbohatších provincií Rakouska. Osud tomu chtěl, že již za 10 let se tyto provincie stejně připojily k Itálii. Úspěch maršála Radeckého tak, přísně vzato, byl jen dvacetiletým odkladem této události.