Poslední rozloučení s Ivanem Medkem, který zemřel ve čtyřiaosmdesáti letech 6. ledna, proběhlo ve čtvrtek 14. ledna 2010 v 10 hodin dopoledne v bazilice svaté Markéty v pražském Břevnově. Tam pan Medek léta chodil za opatem Anastázem Opaskem. Zádušní mši celebrovali biskup Václav Malý společně s profesorem Tomášem Halíkem, rektorem univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora, a převorem kláštera Prokopem Siostrzonkem.

Klášterní bazilika byla plná smutečních hostů a sešli se v ní lidé nejrůznějších vyznání i politických názorů, od Václava Havla, kterému dělal Ivan Medek kancléře, přes současného premiéra Jana Fischera, bývalého premiéra Mirka Topolánka, přes disidenty, diplomaty, emigranty až po takzvané pondělníky, jak si říká společnost přátel klasické muziky, která se schází každé pondělí v restauraci Národního divadla. Po smutečním obřadu všechny přítomné na přání zemřelého pozvala jeho žena Helena na číši vína do kláštera.

O krátkou vzpomínku na jednoho z posledních mužů, který naši republiku po odchodu Pavla Tigrida, profesorů práva Klokočky a Cepla, pevně spojoval jak s první republikou (byl příbuzný s T. G. Masarykem), tak se starou Evropou (od roku 1978 do roku 1990 žil ve Vídni), jsem požádal Karla Schwarzenberga.

„Ivana Medka jsem znal ještě z Vídně, kde pracoval jako korespondent Hlasu Ameriky. Od všech ostatních novinářů se lišil naprostou spolehlivostí. Než pustil do éteru nějakou zprávu, tak ji třikrát přezkoumal, jestli je pravdivá, a bylo proto na něj naprosté spolehnutí. Ani v soukromém rozhovoru nepoužíval informace z Prahy, které nebyly ověřené, tím se lišil od všech ostatních. Byl to člověk kromobyčejné serióznosti. Obyčejní novináři se vytahují s kdejakou novinkou, to on nikdy neudělal. Chtěl jen skromně sloužit. Později jsem se s ním setkal na Hradě a tam mě jeho práce zajímala hlavně proto, že ten samý job jsem vykonával před ním. Musím si přiznat, že na takovou práci byl mnohem lepší než já. Už také proto, že znal české prostředí lépe než já, byl o dvanáct let starší a díky své pověsti měl na Hradě velkou autoritu, a pan prezident proto často na něj dal.

Byla to výjimečná osobnost: když byl ke konci velmi nemocný a už nemohl chodit, tak když jste za nim přišel, nikdy si nestěžoval, ale naopak snažil se každého návštěvníka povzbudit a potěšit: skutečně naplňoval víru původním posláním. Znám spoustu lidí inteligentních, zajímavých, vzdělaných, velkých umělců, státníků, ale těch, kterých jsem si po celou dobu úplně vážil, těch je zatraceně málo, ale Ivan Medek mezi ně určitě patřil. Ivan Medek byl nejen velký vlastenec, ale zároveň vůči českému prostředí velmi kritický. Tuto zemi miloval, ale věděl o našich slabostech. Dokázal nám nastavit nemilosrdně pravdivé zrcadlo: Něco měl z domova a něco získal pobytem v Rakousku. Jeho odchodem se stáváme zaprdlejším společenstvím.“

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel