Je čtvrtého ledna a snad tedy nepřicházím moc pozdě s přáním nám všem, aby se rok 2023 vydařil líp než ten právě minulý. Laťka je posazená nízko, mohlo by se to povést, tak tomu zkusme pomoct. Za první úspěch bychom mohli brát s trochou dobré vůle průběh Silvestra. Autority apelovaly proti rachejtlím, v centru Prahy snad byly zakázané. Tak aspoň se to doneslo mně venkovanovi. U nás na vsi to bouchal o sto šest, a co mám zprávy z Prahy, tak tam to taky nebyla žádná tichá noc, klidná noc. Zákaz nezákaz, rachejtle lítaly.

Ale pozor: lítaly míň. Tak aspoň mi hlásí moji zvědové. Odhadují to na čtvrtinu, on to někdo vyhodnotí a spočítá. V naší vsi to bylo podobné, netroufnu si odhadovat o kolik byly ohňostroje slabší, ale do půlnoci byl skoro klid, pak nastal rachot, trval asi deset minut a následovaly ojedinělé rány a prásky, a utichlo to ve tři čtvrti na jednu.

Tohle tedy vím přesně, protože jsme měli psy zalezlé pod peřinou. Já měl Noru po pravici a Gari se klepotala mezi mnou a Ljubou. Obvykle ale tohle silvestrovské balábile začínalo tak v deset a končilo ve dvě.

Autority tedy prosadily aspoň něco, jak je u nás zvykem. Je to jako s covidem: výsledek je celospolečenský kompromis vymezený restrikcemi, očkováním, osvětou a všeobecným šlendriánem. Jsou státy kde panuje větší ordnung, ale my jsme zvyklí a nám se to líbí. V konečném výsledku to pak vyjde více méně nastejno.

Prvního ledna svítilo od rána sluníčko a já se vypravil s pejsky na procházku. Připojil se ke mně kamarád ze sousední vsi, taky s pejskem. Šli jsme a on vykládal, jak je to u nás hrozné a všude je to lepší. Nejvíc se mu líbí v Thajsku, jsou tam pohodoví lidé, usmívají se.

Takto jsme šli polní cestou a potkávali sousedy, některé s pejsky, jiné jen tak. Usmívali se a přáli jsme si šťastný rok dvacet tři. Hlavně zdraví, na to se nesmělo zapomenout.

U nás se všichni mračí a jeden s druhým nepromluví, hučel do mě kamarád. Je to národní povahou. Myslím, že za to může počasí. Je u nás nevlídné, mrzuté.

Mhouřil přitom oči, protože to sluníčko bylo nízko nad obzorem a vysílalo paprsky tak prudce, jako lítaly ty rachejtle o půlnoci.

Rozsudek nad národní povahou jsem slyšel už jen na půl ucha, protože jsem se věnoval holčičce, která se mě ptala, jestli si může naši Gari pohladit. Její maminka zatím hladila Noru.

Je to tak, pokračoval kamarád, když hlazení skončilo a maminka s holčičkou se s úsměvem rozloučily. My už nebudeme jiní, je to v nás. Musím zase do Thajska.

Takže všechno nejlepší do roku dvacet tři. A kamarádovi přeju šťastnou cestu do Thajska. Třeba se tam naučí najít úsměvy i doma.

Psáno pro ČRo Plus