Česko na tom není vůbec dobře. Všichni to dobře víme. Zchudnout v průměru o 1/3 během 2 let, to není jen tak. Vědět, že z ruské válečné louže jsme utekli pod německý energetický okap, to taky není dvakrát příjemný pocit. Nejen u nás, ale v celé EU je nouze o hlubší pozitivní indikátory čehokoli. Dočkali jsme se dokonce i antisemitismu. Čím to je, že je klid?

Záruka dekadence

Revoluce je systémová změna způsobu vládnutí. Absolutní monarchie v konstituční nebo v republiku. Republika v diktaturu, autoritářský stát v demokracii s tím či oním zabarvením. Ekonomické důvody bývají zpravidla, ale nemusí absolutně, být významným motivem revoluce. Díváme-li se na věc takto, revoluce nejen v ČR zdaleka nehrozí. Ze stran, které momentálně známe, ani jediná neusiluje – ani rétorickými náznaky - o absolutní moc. Ani jedna zároveň nepředstavuje neznámý ekonomický model. Trh by podle všeho nedestruovali ani komunisté.

Je to dobrá zpráva. Ale svým způsobem i tragédie. Dobrá proto, že pokud se nestane něco mimořádného, například masívní migrační vlna, nebo válka, nehrozí, že nepůjde hovořit a psát o mnoha věcech, více než teď, bude se někdo umlčovat, zavírat apod. Tragédie proto, že systém, který široce preferujeme, nečelí skutečné výzvě, nemá důvod se měnit a má všechny předpoklady k tomu, aby se propadal dál a dál do útrob dekadence. Dnešní „reformisty“ z řad establishmentu bychom mohli přirovnat třeba k někdejším zastáncům perestrojky.

Důvody relativní stability

Důvodů relativní stability je několik. Tím základním je skutečnost, že systém, ve kterém jsme, není vnímán většinou občanů jako morálně zdiskreditovaný a zcela absurdní, jako třeba komunistická ČSSR, nebo carské Rusko. Do té míry funguje justice, politický systém i svoboda – slova i pohybu. Nemůžeme se i přes mnohé velmi varovné tendence v oblasti svobody slova bavit o vládě velké lži, systematicky zakotveném bezpráví a útisku nebo o občanství zbaveném přinejmenším možnosti politického projevu a základní důstojnosti.

Jestli politický systém a vládnoucí českou politickou garnituru včetně té budoucí něco ohrožuje v současnosti, je to životní úroveň. Právě tento faktor jakoby dlouhá léta nebyl. Ovšem i přes čísla hovořící jasnou řečí o inflaci i evropsky unikátním pádu ekonomiky je v ulicích klid, stávka nestávka, odbory neodbory, učitelé nebo lékaři. Aspoň zatím. Jakým kouzlem? Stát, ať vládne Fiala nebo Babiš, tedy tzv. liberální demokrat, je ochoten si na každého (a za každého) z nás půjčit a něco nám dát. Nečerpá svou sociální legitimitu ani z prosperity, ani z donucení a propagandy, ale spíše z nastínění chudoby jako iracionální volby jednotlivce.

Všechno se děje „samo“

Výše uvedená vysvětlení ale nejsou dostačující. Postačují snad k objasnění základních prvků stability liberálního režimu. Není pravdou, že nežijeme s propagandou a v přítomnosti velkých vědomých lží a manipulací. Tím pádem není tak úplně pravdou ani to, že myšlenky na revoluci postrádají smysl a morální oprávnění. Legitimním objektem takových úvah je nepochybně oblast migrace a řešení tzv. klimatické nouze. Otázkou je to, kdy (ne zda) tyto dílčí, ale dynamicky rostoucí kontroverze, zastíní celkovou přijatelnost demokracie, samozřejmě zdaleka nejen u nás.

„Výhodou“ zastánců státu quo je roztříštěnost a často téměř anonymita příčin. Proti komu budete protestovat, pokud jde o migraci a šíření islámu v Evropě? Proti vládě? Vymluví se na EU, Schengen, Němce, mafie, pár tisíc lidí na demonstraci snadno přehlédne a ještě z nich udělá Rusy a extrémisty. Proti našemu členství v EU? Je nějaké téma, které do ulic přivede méně lidí? Tak proti pašerákům lidí? Sorosovi jako v Maďarsku? Dokud nebude stát na české hranici sto tisíc muslimů, na revoltu, která zasáhne Ústavu – i když by jí bylo třeba už nyní – můžeme v klidu zapomenout.

Někdo musí z kola ven

Vadí vám zdánlivě akutnější Green Deal? Babiš to „musel“ podepsat, bude zas premiérem, tak s tím nechoďte na Fialu. To zaprvé. Zadruhé: když to vypovíme, nebo odejdeme z tzv. společné evropské energetiky, nedostaneme nejspíš dotace a možná nás někdo vyrazí z EU, což, jak říkají i čeští konzervativci, „nejde“, protože důsledky toho všeho by znamenaly inflaci ne 30 %, ale možná 100. Nebo jednu skupinu demonstrantů do Bruselu a druhou před úřad vlády? Nebo do Berlína, aby si tam někdo rozmyslel odklon od jádra? Zdražila plyn víc válka nebo Západ? Tak co na všechno pěkně zapomenout, uklidnit se, jít k volbám do Evropského parlamentu a zvolit někoho, kdo sice bude brát půl milionu měsíčně, ale vliv nebude mít vůbec na nic?

A abyste se cítili moudří, vyprovodí vás zřejmě u nás dobře zažitá poučka o tom, jak je demokracie těžká – ačkoli jste si vlastně nic nikdy přímo nezvolili a všechno jen někdo kdesi kdysi podepsal - a že co se jeví jako málo nebo nic, je ve skutečnosti vítězství rozumu v zájmu velké myšlenky apod. A vlastně, pokud se vám to nějak nepozdává, nebo vlastně ani nejste schopní bez experta pochopit, co se děje, nemáte asi na demokracii, pochopení její krásy a hloubky, příliš talent, (jste zkrátka debil) a je nám líto, ale nemáme si co říct. Jde pak ale opravdu o demokracii?

Revoluce proti čemu?

Kdo by chtěl kterékoli z rizik pro Česko řešit když ne radikálně, tak aspoň rázně nebo jednoznačně či srozumitelně, je předem vyřazen ze „seriózní debaty“. Systém je totiž ovládán na tolika stupních rozhodování a tolika subjekty, že řešení časově a obsahově vhodné pro občana vlastně ani nemůže vzniknout. Bylo by to popřením „moudrosti“ systému zaměřeného proti občanskému instinktu. Kromě toho, všichni aktéři mají hluboký zájem na tom, aby to takto pokračovalo, i když v případě potřeby mohou sborově předstírat vzájemnou animozitu. Kdysi by o tom všem dokázal napsat celkem vtipnou hru Václav Havel. Je tu ale menší podezření, že právě on tuhle pavučinu chtěl.

Zpět k revoluci. Jak vidíme, i režim liberální demokracie má velmi kvalitní pojistky proti spontánní reformě. Nepotřebuje bodáky a obušky, úplně mu stačí neexistence konkrétní odpovědnosti. Je to svým způsobem geniální. Už nejsou lidé a strany, případně nějaký absolutní monarcha nebo diktátor, jako konečná instance, jen mlhavá a nerozluštitelná tříšť „složitých“ příčin všeho. Proti něčemu takovému vlastně nikdo normální nemůže protestovat. Nebudeme ale končit smutně: volbami to nespravíme, demokracii máme i nemáme, ale při troše štěstí revoluci spustí malér, který ještě půjde vyřešit a my se probudíme opět jako občané.