Svět i naše země se vydaly špatným směrem. Směrem, který hrozí zahubit naši euro-atlantickou civilizaci v podobě, jakou jsme ji doposud znali, v podobě, do které se po staletí kontinuálně vyvíjela. Co se stalo? Již před dávnými desetiletími se tzv. nová levice vydala na dlouhý pochod institucemi. Na Západě to v roce 1968 začalo studentskými bouřemi. Nicméně záhy tehdejší mladí revolucionáři přestali házet dlažební kostky a – nikoli pouze obrazně řečeno – sundali trička a džíny, navlékli obleky, uvázali si kravaty a začali postupně obsazovat univerzity, redakce, úřady, a pak i parlamenty a vlády. V západní Evropě stejně jako ve Spojených státech amerických.

A půl století poté jsme v situaci, kdy podstatnou část politické agendy západního světa určují radikální levicové, a často přímo ultralevicové strany, a mnohé původně konzervativní strany, namísto toho, aby hájily tradiční hodnoty, opouštějí svoje ideové zakotvení a i ony vycházejí vstříc mediálně uměle vytvářené poptávce po radikální progresivistické změně kurzu.

Starší generace má proti těmto tendencím vypěstovanou jistou imunitu a my, občané zemí postkomunistické střední a východní Evropy, máme navíc historickou zkušenost s totalitním socialistickým systémem, ale to všechno je bohužel nepřenosné. Nepřenosné geograficky i generačně. V největším ohrožení je proto mladá generace. Dílem z neznalosti, dílem z naivity, dílem z revoluční romantiky, dílem pod vlivem zpovykaných médií, dílem pod vlivem levicových univerzit, dílem v režii politických neziskovek, dílem na objednávku bohatých mecenášů, kteří financují svůj New World Order, nový světový řád.

Normální svět pozvolna mizí. Mizí pod nánosem pomateného genderismu, zapšklého feminismu, popleteného multikulturalismu, zničujícího environmentalismu a všech dalších -ismů, co jich jen dnešní pomatený svět na nás chrlí. A co je normální? Normální je, že rodinu tvoří maminka, tatínek a děti. Normální je, že existují jen dvě pohlaví. Normální je pracovat, a ne čerpat. Normální je postarat se nejprve o vlastní rodinu, vlastní obec, vlastní zemi, a pak teprve pomáhat jinde.

Normální je rovněž to, že bohatství vzniká z práce. Možná je to úplně banální konstatování, ale ve světě, který je totálně pokřivený systémem dotací a nejrůznějších podpor, ke kterým se ale obvykle nejrychleji propracují nikoli ti nejpotřebnější, nýbrž ti s nejostřejšími lokty, je to nesmírně důležitá připomínka. Zdravá společnost stojí, možná přesněji – by měla stát, na těch, kteří skutečné hodnoty vytvářejí, nikoli na těch, kteří nejšikovněji čerpají. Oni totiž čerpají z toho, co vytvořili, respektive zaplatili jiní. A ten, kdo hodnoty přerozděluje, má obvykle i své vlastní postranní úmysly. Netřeba dodávat, jak podobný systém – a dodejme ještě, že Evropská unie na něm stojí – devastuje a ničí kapitalismus volné soutěže. Ten kapitalismus, kterému západní civilizace vděčí za svůj nebývalý vzestup.

Žijeme na území státu, který se jmenuje Česká republika. Ale je to ještě suverénní a svrchovaný stát? Rozhodujeme si o našich věcech a našich zákonech sami? Vzhledem k tomu, že takřka 60 procent zákonů nám oktrojuje Evropská unie a my je musíme, zdůrazňuji musíme, takzvaně implementovat, jsme už daleko spíše provincií nadnárodní struktury, ve které rozhodují jiní. Ta struktura ovšem má na jedné straně obrovský deficit demokracie a na druhé naopak obrovský přebytek byrokracie.

Přitom národní stát je ten nepřirozenější celek, ve kterém funguje, možná přesněji – ještě funguje demokracie. To není nic proti evropské spolupráci. Ale něco jiného je volný obchod a ekonomická spolupráce bez bariér a něco úplně jiného vnucená polická, fiskální či právní unie. Být „protiunijní“ neznamená být „protievropský“. Ta dvě slova bychom v žádném případě neměli zaměňovat.

A ještě jedné věci je v současném světě i Evropské unii čím dál méně. Svobody. A svobody slova na prvním místě. Je to obrovské varování. Je to vždycky stejné, v každé nastupující totalitě. Nejprve jsou za dveře vykazovány jiné názory, pokračuje to vylučováním nepohodlných osob ze společenského života a politickými vězni to končí.

Ze všech těchto důvodů musíme udělat všechno pro to, aby Česká republika byla opět suverénní a svrchovanou zemí.

(Autorka je poslankyně a úřadující předsedkyně Trikolóry.)