1.10.2020 | Svátek má Igor


MROŽOVINY: Jedno české potýkání s komunismem (2)

15.8.2020

Nepátral jsem, jestli od února 1948 uplynuly týdny nebo měsíce, než zaměstnance státních úřadů a dalších institucí čekalo v jejich kancelářích překvapení. Když přišli do práce, našli na psacích stolech přihlášku do KSČ. Kariéristé ji ihned podepsali, členové jiných politických stran a charakterní demokraté ji hodili do koše. Nejvíce však bylo váhavců, kteří si dobře uvědomovali tlak, jemuž jsou vystaveni. Podepíšeš – a budeš mít vystaráno, nepodepíšeš – a poletíš. 

A měli pravdu, záhy následovala akce „77 000 do výroby“, kde byli především ti „nespolehliví“ úředníci, rozuměj ti, co nepodepsali, nuceně naverbováni do fabrik, aby je dělnická třída „převychovala“. Scénu váhání nad podpisem přihlášky skvěle vystihuje konec filmu Občan Brych, který na motivy románu Jana Otčenáška natočil v roce 1958 režisér Otakar Vávra. Je to sice film prorežimní, avšak neúmyslně je ona scéna plná pravdivé atmosféry temna, strachu a psychologického nátlaku.

Nejděsivějším slovem té ponuré doby se stala čistka a psychologický nátlak doplnilo brutální násilí, mučení v gestapáckém stylu a posléze i justiční vraždy. Dnes všichni znají osud generála Heliodora Píky a dalších důstojníků západní armády a bývalých příslušníků RAF, kteří měli to „štěstí“, že skončili jen v Leopoldově nebo na uranu v Jáchymově. Nastala doba procesů se „sionistickými a imperialistickými agenty“. A samozřejmě s politickými protivníky, jehož obětí se stala poslankyně za národní socialisty Milada Horáková.

Asi mi bude zase vyčítáno v komentářích, že mlátím už dávno vymlácenou slámu, ale musím poukázat na aspekt, který se v kauze Milady Horákové pomíjí. Mám na mysli poselství strachu a teroru, které v roce 1950 její justiční vražda (a dalších tří obžalovaných) vyslala do široké veřejnosti. Znělo: KDYŽ NEBUDETE KUŠOVAT, SKONČÍTE NA ŠIBENICI! Proto nedostala Milada Horáková milost, i když proti ortelu protestovala světová veřejnost v čele s takovými osobnostmi, jako byl Albert Einstein a Bernard Russell. Aby komunisté dodali svému konání legitimitu (každý totalitní režim musí neustále budit zdání legitimity), vyprovokovali masové petiční hnutí podporující rozsudky smrti. Aparát KSČ rozeslal závodním a místním stranickým organizacím instrukce, v nichž stálo: „Široce podchyťte ohlas procesu. Nechť promluví hlas lidového hněvu. Připravte závodní schůze a projevy, na nichž náš lid řekne, že zesílí bdělost, že zvýší své pracovní úsilí, že zbytky rozvratné reakce rozdrtíme. V usneseních nechť je žádáno spravedlivé a přísné potrestání rozvratných zločinů.

Zastrašeným lidem pak nezbylo než rezoluce podepisovat, protože každý věděl, že kdyby odmítl, byl by prohlášen za nepřítele lidu a skončil by v krajním případě jako Milada Horáková. Že není zbytečné o těchto skutečnostech psát a stále je připomínat, dokládají právě názory, s jakými vystoupil děkan filozofické fakulty UK Michael Pullmann. Zcela v nich pomíjí vyděračský charakter těchto komunisty objednaných petic a rezolucí, a zřejmě záměrně a falešně je vydává za dobrovolný projev spoluúčasti české veřejnosti na komunistické totalitě. Ještě smutnější je, že mezi komentáři k první části těchto memoárů se též vyskytl názor, který přejímá Pullmannovu argumentaci. I po 30 letech od pádu komunismu tedy existují lidé, kteří se snaží snižovat odpovědnost komunistů za totalitní režim v Československu a tuto odpovědnost rozprostřít na celou tehdejší společnost. Pokud to nedělají úmyslně, mají stále iluze o skutečném charakteru komunismu a tím přispívají k jeho recyklaci v progresivismus, který je opět hrozbou svobodnému myšlení.

O tom, že podobné „projevy lidu“ vznikaly na přímou objednávku KSČ, že je z pověření svých základních organizací vynucovali na svých bezpartijních spoluzaměstnancích ti nejzuřivější stalinisté, svědčí kauza herečky Jiřiny Štěpničkové. Pokusila se odejít do zahraničí, padla však do pasti agentovi StB, byla na hranici zatčena i s dítětem a v exemplárním procesu odsouzena k 15 letům vězení. A opět se roztočil kolotoč petic a rezolucí „rozhořčené“ veřejnosti. Mezi nimi byl též soudu předložen „záznam z aktivu hereckého kolektivu divadla Čs. armády“ (dnes opět Vinohradské), kde čtyři kolegyně žádaly pro Štěpničkovou dokonce trest smrti. Všechny to byly členky KSČ a prim mezi nimi hrála oddaná soudružka Světla Amortová. To jsou fakta, před kterými pan děkan Pullmann strká hlavu do písku, a lživě vykládá tyto projevy teroru jako dobrovolnou spoluúčast veřejnosti.

I když jsem byl šestileté dítě, zřetelně jsem vnímal atmosféru strachu, která v té nejtemnější době komunistické zvůle ve společnosti panovala a kdy postavit se proti znamenalo přinejmenším existenčně zničit sebe a svou rodinu, ne-li přímo fyzicky. V ulicích českých a slovenských měst až příliš často zastavovaly před domy za svítání černé tatraplány, z nich vystupovali muži v kožených kabátech, bušili na dveře bytů a odváděli z nich lidi, o jejichž osudu se rodinní příslušníci dověděli až po měsících. A jestliže francouzská historička Muriel Blaive soudí, že archivy bývalé Státní bezpečnosti namísto aby přinášely důkazy o zlém totalitním režimu, ukazují, že mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání, musí být opravdu hodně hloupá, nebo bezmezně naivní, když čeká, že zrovna v archivech StB nalezne důkazy o terorem vynucených peticích nebo o bití vyslýchaných. Nebo je to pro ni aktem vyjednávání, je pro ni mučení elektrickým proudem ve sklepě StB procesem vyjednávání mezi vyslýchaným a vyslýchajícím?!

Všechny totalitní režimy využívají ke své existenci výhradně negativní emoce, jako je vztek, nenávist, závist a pomstychtivost. Čerpají je ze společnosti a opět je do ní vstřikují, čímž dochází k jejich multiplikaci. Mám pro tento mechanismus název PUMPA ZLA. A právě tato pumpa se počátkem 50. let rozeběhla v Československu. Ničemní lidé rychle pochopili, že KSČ jim nabízí výtah k moci. Byl to prostředek pro lidi s nedostatkem talentu, vzdělání a hlavně s morálním deficitem, pro kariéristy všeho druhu, jak se dostat k moci a konečně si vyřídit účty s těmi nadanějšími, vzdělanějšími a úspěšnějšími. KSČ se postupně měnila v rezervoár deklasovaných živlů, nikoli však v ekonomickém smyslu marx-leninismu, ale ve skutečném slova smyslu.

Jestliže nemáte pevný charakter a přitom víte, že můžete jakékoli kvalifikační požadavky obejít tím, že si pořídíte stranický průkaz, tak si ho prostě pořídíte. Pak stačí se naučit pár floskulí o třídním nepříteli a stát se „turečtější než Turek sám“, aby se před vámi otevřela oslnivá kariéra. A komunisté tomuto trendu vyšli vstříc zřizováním tzv. dělnických přípravek pro různé kontrolní funkce – odtud dělničtí ředitelé a prokurátoři jako nechvalně známá absolventka Právnické školy pracujících Ludmila Brožová-Polednová, předtím neúspěšná herečka. Naopak charakterní lidé se této cesty ke kariéře stranili, neboť se nesrovnávala s jejich svědomím – a nemuseli ani být věřící. Tak se ustavilo ono klasické rozdělení na ONI a MY.

Výsledkem činnosti Pumpy zla je pak samoorganizující se negativní společenské klima, které leželo na československé společnosti jako dusivý mrak až do listopadu 1989. Proto na setkání scifistů na Istroconu v Bratislavě v září 1989 mluvil sociolog Fedor Gál o ostrůvcích pozitivní deviace jako o prostředku, jímž se dají do tohoto mraku prorazit okna. A proto s pocitem děsivého déjà vu pozoruji, jak se obdobná Pumpa zla, nyní s aktivisty všech těch hnutí #MeToo, LGBT+, BLM a klimaalarmisty u pák, rozebíhá ve Spojených státech a v západní Evropě.

Když čtu o běloších, kteří klekají před černochy a prosí je o odpuštění něčeho, co se stalo před mnoha generacemi, okamžitě se mi vybaví komunistická metoda „sebekritiky“, která se hojně používala počátkem 50. let na všechny, kteří vybočili z řady. „Soudruhu,“ říkalo se farizejsky takovým lidem, „udělej sebekritiku a strana (variantně dělnická třída) ti odpustí.“ Neodpustil jim ale nikdo nic, vše, co v sebekritice na sebe řekli, se pečlivě uložilo, aby mohlo být v budoucnosti proti nim použito. Tak jako se dnes ona opět samoorganizujícím se negativním společenským klimatem vynucená lítost bílých používá k posílení rasismu černých.

Atmosféru strachu počátkem 50. let prohloubil proces s „vedením protistátního spikleneckého centra s Rudolfem Slánským v čele“, který dokumentoval, že v použití násilí k potlačení odporu proti jejich diktatuře se komunisté nezastaví ani před vlastními lidmi. Že za tím stáli sovětští poradci, se sice šuškalo, ale vše vyplynulo na povrch až v roce 1969 knihou Artura Londona Doznání. A k tomu se přidala násilná kolektivizace zemědělství a znárodňování drobných podniků (rozuměj okradení jejich majitelů), přestože Košický vládní program zaručoval soukromé vlastnictví podniků do 50 zaměstnanců a v předvolebním programu v roce 1946 se komunisté dušovali, že žádné kolchozy v Československu nebudou. Nejenže pak začali šmahem vyvlastňovat úplně všechno, navíc ještě sprostě lhali, na což se dnes zapomíná. Jak probíhala kolektivizace venkova, názorně ukázal film Všichni dobří rodáci režiséra Vojtěcha Jasného, avšak stejnou nenávist, kterou KSČ uplatnila vůči živnostníkům, nikdo zatím nereflektoval.

Dlouho mi vrtalo hlavou, kde se tato nenávist a z ní plynoucí pronásledování vzalo. Ekonomické důvody, dané doktrínou marx-leninismu, v tom být nemohly. Nakonec jsem usoudil, že to byly důvody psychologické. Prakticky žádný proletář neznal milionáře, továrníky či bankéře tak zblízka, aby v nich mohl vidět osobní ikonu nepřítele. Zato každodenně chodil do práce kolem místního hokynáře, kterého osobně znal a zpravidla nenáviděl, neboť u něho často nakupoval na sekeru a pak byl upomínán o zaplacení. Chodil také kolem obchodů a dílniček drobných řemeslníků, kterým zase záviděl, že se mají lépe, aniž by tušil, jaké osobní nasazení to vyžaduje. Této závisti a nenávisti pak chytře využila KSČ, aby obraz třídního nepřítele vybudovala nikoli z nečetné velké buržoasie (ta už byla dávno za kopečky), ale z masy živnostníků.

Jak hluboce se tento negativní pohled na živnostníky v české společnosti zakořenil, dokládá přežívající odpor ČSSD a odborových bossů vůči OSVČ, jejich neustálé poukazování na to, že živnostníci platí nízké daně a žijí na úkor zaměstnanců (použít slovo proletariát se bojí, jednak by znělo falešně, jednak příliš komunisticky). Přitom zcela pomíjejí podnikatelské riziko těchto lidí, kteří každodenně nesou existenční kůži na trh, kteří vědí, že co si nevydělají vlastní iniciativou, to mít nebudou, že sociální a zdravotní pojištění za ně žádný zaměstnavatel nezaplatí. Pro další líčení je však podstatné, že též můj táta byl živnostník.

Asi už před válkou si táta s bratrem Josefem, kterému se v rodině říkalo Pepek, pořídili přádelnu žíní. Ani tenkrát nikdo kloudně nevěděl, co si má pod tím názvem představit, takže na brněnském jachtklubu se oběma bratrům přezdívalo „obchodníci s mračny“. Skutečnost byla prozaičtější, někdy kvůli zápachu prozaická až moc. V Králově Poli na hlavní ulici, na půlcesty mezi Semilassem a Besedním domem, měli pronajatý v tzv. „dvoře“ bývalý sklad, kde tím nejdůležitějším zařízením byl autokláv, v němž se za vyšší teploty a tlaku párou čistily koňské ohony, odkoupené na jatkách nebo od sedláků. Měli i nějaký ten česací stroj, kde se už čisté a nepáchnoucí žíně rozčesávaly a v přadenech prodávaly čalouníkům jako výplň do matrací. Bratři Novotní též přepracovávali staré náplně matrací i z jiných materiálů, odstraňovali z nich prach a přelámaná vlákna a znovu prodávali čalounickým firmám. Měli jednoho zaměstnance, starého dědka na hrubší práci, kterému se říkalo Univerzál, neboť mezi jeho pracovní povinnosti občas patřilo dělat mi chůvu.

Onen „dvůr“ byl opravdu dvůr bývalé zemědělské usedlosti z dob, kdy ještě bylo Královo Pole samostatnou vesnicí, a současný majitel pronajímal staré budovy, kůlny, stáje a sklady drobným živnostníkům. Kromě přádelny žíní mého táty a strýce tam ještě sídlila autosprávkárna (dnes naprosto zapomenutý název), lakýrnictví a mechanická dílna s párem soustruhů a frézek, kde jsem jako pětiletý s obrovským zájmem sledoval, jak se frézují ozubená kola. Všichni ti živnostníci se dobře znali a vypomáhali si navzájem, když bylo zapotřebí.

Mezi zaměstnanci některého z nich byl též předválečný komunista, jemuž se říkalo Ferda. Už si nepamatuji, jestli přečkal protektorát v ilegalitě nebo přežil koncentrák, každopádně po válce se stal funkcionářem místní komunistické organizace a po únoru 1948 členem nebo dokonce předsedou obvodního výboru KSČ. S mým tátou byli dobří kamarádi a po komunistickém puči za ním přišel Ferda s nabídkou: „Ty umíš dobře řečnit, lidi ti budou věřit každý slovo,“ řekl, „dej se k nám a já ti zaručuju, že uděláš velkou kariéru.“ Táta, který přesně věděl, co je komunismus zač, neboť jeho otec a můj děda Josef se za první světové války nechal v Haliči co nejdříve zajmout, prožil v Rusku obě revoluce a vrátil se až v roce 1923, kdy ho Sověti vyhostili jako nežádoucího cizince, poslal milého Ferdu někam. To však nic nezměnilo na jejich vztahu, neboť v roce 1949 Ferda přišel za mým tátou, aby ho varoval, že je na seznamu lidí, kteří mají být internováni v táboře nucených prací (TNP), tedy v komunistickém koncentráku. Řekl, že když darují s bratrem svou živnost státu a zapojí se do výrobního procesu, podaří se mu tátu vyreklamovat.

Takže bratři Novotní darovali svůj „obchod s mračny“ státu a Ferda splnil slovo. Dokonce tátovi sehnal místo řidiče v nově ustaveném družstvu bytových malířů. Ovšem za žebrácký plat. To ještě táta netušil, že volant je mu s malými přestávkami souzen až do penze. Dnes každý ví o disidentech v kotelnách, o práci pěkně v teple a se spoustou volného času na psaní esejů, ale jen pár pamětníků jako já si ještě vzpomene, že v 50. letech byla zaměstnáním za trest pro třídní nepřátele profese řidiče. Znám se přinejmenším se dvěma vrstevníky, jejichž otcové, též bývalí živnostníci, opsali tutéž životní dráhu a nikdy se pro ně nenašla lepší práce než šofér. Proti tomu, co s dělo selským a nábožensky založeným rodinám, bývalým příslušníkům těch nesprávných armád, kněžím a řeholním řádům, měl táta vlastně velkou kliku. A Ferda? Pokud si vybavuji, žádnou kariéru neudělal. Byl příliš čestný, aby se prosadil proti novopečeným bezskrupulózním komunistům.

Když jsem šel 1. září 1950 do první třídy, pracoval táta už jako řidič sanitky Červeného kříže. Plat tam byl stejně mizerný, ale kamarád, který ho tam zlákal, tvrdil, že se dá přivydělat na tuzérech, protože když lidem nesete jejich dědečka nebo babičku na nosítkách do čtvrtého patra, na nějaký ten groš nehledí. První dva ročníky základní školy proběhly v klidu, na ovládnutí školství komunistickým režimem došlo až ve školním roce 1952/53. V nově otevřené základní osmileté škole v polovině budovy JAMU na Komenského náměstí v Brně nám oznámili, že už nesmíme oslovovat učitele pane nebo paní, ale soudruhu a soudružko. A v třídních hodinách se objevil nový rituál. Bývali jsme vyvolávaní podle abecedy a museli jsme říci, kde nyní pracuje tatínek, zda je členem nějaké politické strany a jestli nemá nějaké funkce, kde pracoval před rokem 1948 a kde před rokem 1945. A totéž uvést o matce. Podle toho se pak stanovoval třídní původ dítěte, dělnický byl samozřejmě nejlepší a buržoazní nejhorší.

Bylo mi osm a ještě jsem nevěděl, jak se má člověk za totality chovat. Ještě jsem nechápal, že V NEMORÁLNÍM REŽIMU JE NEMORÁLNÍ CHOVAT SE MORÁLNĚ, A NAOPAK JE MORÁLNÍ CHOVAT SE NEMORÁLNĚ. Nedošlo mi, že v režimu, který trestá lidí za pouhé myšlenky, nesmíte mluvit pravdu, abyste neohrozili nejen sebe, ale hlavně další lidi. Musíte lhát, abyste ostatní nepřivedli do neštěstí a uchovali si osobní svobodu a sebeúctu. (Tuto maximu jsem uplatnil v povídce Královna Šumavy, kterou v roce 1988 s osobním rizikem propašoval do sbírky Lovci zlatých mloků mladofrontovní redaktor Vojta Kantor.) Nějak jsem ale instinktivně vycítil, že nesmím říci slovo živnostník. Začal jsem cosi blekotat o praní žíní, což vyvolalo gaudium celé třídy, a u matky jsem musel uvést „v domácnosti“, což bylo v tehdejší atmosféře potupné. Rozumná třídní učitelka si zavolala otce do školy a já pak dostal doma školení, jak mám na tyto kádrující otázky odpovídat. Toto se opakovalo každý školní rok, snad dokonce každé pololetí, a sestavoval se z toho kádrový spis, který mě – a miliony dalších občanů Československa – doprovázel až do roku 1989.

Ve všech podnicích, úřadech a družstvech byla zřízena kádrová oddělení, která vedla kádrové spisy prakticky na celé obyvatelstvo Československa, a když člověk vychodil školu nebo měnil zaměstnání, šel bobtnající spis s ním, včetně toho, jaký má původ. Spis se doplňoval i hlášeními tzv. „domovních důvěrníků“, kteří nebyli ničím jiným než komunistickými udavači. Tohle všechno jsem si samozřejmě ve věku osmi let neuvědomoval, ale jak se kádrové výslechy v třídních hodinách opakovaly, o rok, o dva později jsem pochopil, že mám špatný třídní původ, že mě stát, v němž chodím do školy, nenávidí. A tak jsem mu oplatil stejným – začal jsem komunistický režim nenávidět taky.

A podobně režim naučil nenávisti tisíce dětí z rodin údajných „třídních nepřátel“. Pokládám to za jeden z nejobludnějších zločinů komunismu, o němž však lidé jako Michael Pullmann a historička Muriel Blaive nemají ani páru.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.