Poznámka redakce NP: Po dohodě s autorem jsme resuscitovali pradávný předtitulek „Mrožoviny“, který nejen pamětníci jistě uvítají.

To, že členové současné KSČM zlehčují a popírají zločiny komunistického režimu, od nich očekáváme jako obtěžování od komárů a klíšťat, neboť ani tato havěť si neumí počínat jinak. Nicméně v posledních letech se v rostoucím počtu začali komunistické totality zastávat další lidé, mezi nimi i akademický funkcionář, kteří popírají její násilný charakter. Demagogicky se odkazují k délce trvání komunistické nadvlády a na podvolení se českého a slovenského národa této nadvládě, což podle nich svědčí o ztotožnění, o něčem, co nazývají participativní demokracie. Prostor pro tento účelový výklad nepochybně pomohl rozšířit polistopadový mýtus o Chartě 77. Každá revoluce má svůj mýtus a má jej i Sametka. Podle něho se celý národ trpně oddal komunismu a pouze disidenti kladli za normalizace odpor a byli obětí perzekuce ze strany StB. To druhé je nepochybně pravda, nikoli však to první – že my všichni ostatní jsme žili v pohodě a v klidu. Mýtus o Chartě 77 prostě zcela opomíjí skutečnost, že obětí ústrků, pronásledování a ničení kariér byla celá masa obyvatelstva, pro niž se v posledních třiceti letech ujalo pohrdavé označení „šedá zóna“.

O technikách, které KSČ používala při uplatňování „diktatury proletariátu“ během čtyřiceti let své vlády i na mně, jsem sice chtěl psát tak jako tak, ale zveřejnění omlouvačských a zlehčujících názorů děkana filozofické fakulty UK Michaela Pullmanna urychlilo mé rozhodnutí. Panu děkanovi sice na NP již rázně odpověděl politický filosof Miloslav Bednář, ale jeho stať, která původně vyšla před šesti lety v příloze LN Orientace, je akademicky teoretická a soudím, že osobní zkušenost člověka, který celou éru komunismu zažil na vlastní kůži, vývody Miloslava Bednáře podepře a bude je ilustrovat praktickými zážitky.

Za první republiky propadla bludičce komunismu značná část české inteligence, především humanitní, a prakticky celá umělecká avantgarda. Komunisty byli například Jaroslav Seifert, Ivan Olbracht, Marie Pujmanová a Majerová, Vítězslav Nezval a Julius Fučík, z výtvarníků Adolf Hoffmeister a krajně levicovými názory se pyšnili i Werich a Voskovec, přičemž v drtivé většině pocházeli z „maloburžoazního prostředí“. Když jsem jako starší školák začal číst hry Osvobozeného divadla (od čeho asi?), zeptal jsem se táty, jestli na ně před válkou chodil, když hostovali v Brně v moderním divadle na Výstavišti. Nechodil, odpověděl, měli příliš drahé lístky a byli to komunisti. Naštěstí jejich vliv vyvažovalo v tehdejší kultuře křídlo křesťanských autorů a národovci jako Karel Čapek a František Langer, kteří čerpali z étosu vzniku Československa a kteří, protože nemuseli poslouchat příkazy moskevské Kominterny, si naprosto jasně uvědomovali nebezpečí, jaké pro demokracii a svobodu představuje nacistické Německo. Pro Gottwalda a další disciplinované soudruhy se Hitler stal nepřítelem až po 22. červnu 1941.

Byl jsem už embryo, které by bylo dobře viditelné na ultrazvuku, kdyby se již tehdy používal ve zdravotnictví a ne pouze k potápění německých ponorek, když šéf československé vlády v exilu prezident Edvard Beneš odletěl začátkem prosince 1943 z Londýna do Moskvy, aby se pokusil zachránit i můj ještě nenarozený život před komunistickou diktaturou. V Moskvě vzniklo druhé československé mocenské centrum s Klementem Gottwaldem v čele a spolu s polskými, maďarskými, bulharskými a rumunskými soudruhy je Stalin školil jako pátou kolonu pro převzetí moci v jejich mateřských zemích. Do československé moskevské skupiny patřili kupříkladu Václav Kopecký a Jan Šverma a zvlášť odpudivým členem v pozadí byl čs. velvyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger, který bojoval za první světové války v legiích, jako diplomat nové republiky se stal blízkým přítelem Edvarda Beneše, aby se jako velvyslanec v Moskvě nechal získat NKVD a pomohl Gottwaldovi k poválečné moci.

Edvard Beneš musel většinu toho vědět a každopádně nejpozději po katastrofální porážce německé armády u Stalingradu pochopil, že Československo nevyhnutelně padne Stalinovi do chřtánu. Rozhodl se chytit býka za rohy a vypravil se do Moskvy, aby přistoupil na smlouvu „o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci“, kterou za jeho a Stalinovy přítomnosti podepsali Fierlinger a Molotov. Byl to zoufalý pokus přesvědčit sovětského diktátora, že k tomu, aby poválečné Československo bylo za všech okolností loajální k Sovětskému svazu, nebude zapotřebí nastolit komunistický diktátorský režim. Jenže bývalý gangster z Tiflisu nestál o spojence, ale o vazaly.

Možná přece jen něčeho Beneš docílil, protože Československo jako jediná země Východního bloku na čáře dotyku s NATO zůstala až do 21. srpna1968 bez sovětské posádky. To muselo sovětské generály popouzet, v rozestavení sovětských vojsk na hranici s NATO zela mezera, takže Pražské jaro 1968 bylo skvělou příležitostí, jak tuto anomálii odstranit.

Byl mi skoro rok, když se na Jaltské konferenci v únoru 1945 Benešovy obavy zcela naplnily. Z českého pohledu to nebylo nic jiného než druhý Mnichov, ba ještě horší, protože zatímco Hitlerovi bylo v Mnichově obětováno jen Československo, zde západní Spojenci obětovali Stalinovi celou východní Evropu jako zápalnou oběť za to, že Rudá armáda porazila Hitlera, a za slib pomoci Američanům ve válce proti Japonsku. Tato oběť byla sice maskována vzletnými slovy o demokratických volbách a o založení OSN, ale starý imperialista Churchill velmi dobře věděl, o co ve skutečnosti jde. Jenže Velká Británie už byla z kola ven, měla příliš malou váhu jak vojenskou, tak politickou a ekonomickou, aby mohla dohodu mezi USA a SSSR zvrátit. Churchillovi se podařilo jen zachránit Řecko, ovšem za cenu občanské války a britské intervence. Zmocnění se Bulharska, Maďarska a Rumunska mělo jakés takés oprávnění, všechny tyto země aktivně bojovaly na straně hitlerovského Německa, takže Stalin je mohl pokládat za právoplatnou kořist, ale Československo a Polsko si vydobyly statut spojeneckých zemí, jejichž jednotky se podílely na vítězství Spojenců – a přesto Britové a Američané ustoupili Stalinovu vydírání a nechali mu obě země napospas.

Jestliže se někde rozhodovalo o budoucím charakteru Československa a také o mé konkrétní budoucnosti, zda země zůstane demokracií, nebo se stane komunistickým totalitním režimem, zda si její občané ponechají vládu nad svými životy, nebo se stanou pouhými nesvéprávnými objekty sociálního inženýrství, tak v Jaltě. To vše ostatní, Košicky vládní program s konstruktem Národní fronty, volby v roce 1946 a převrat v únoru 1948, byly jen předem připravené technikálie k převzetí moci.

Velmi dlouho jsem Benešovi jeho cestu do Moskvy v prosinci 1943 zazlíval, protože jsem se domníval, že se předčasně poddal Stalinovi. Teď to vidím jinak, pokusil se zachránit, co se dalo, ale situace byla nad jeho síly. Snažil se alespoň zdržovat. Docílil, že moskevské vedení KSČ formálně uznalo jeho londýnskou exilovou vládu, ale na oplátku získalo právo předložit návrh na vytvoření domácí vlády Národní fronty Čechů a Slováků. Při březnových jednáních v Moskvě roku 1945 nepředložili londýnští emisaři žádný protinávrh (i to bylo součástí dohody, nebo sabotáž ze strany fanatického komunisty Václava Noska a přesto místopředsedy Statní rady československé, poradního a kontrolního orgánu exilové londýnské vlády?), takže kromě komunistického se vytasili s vlastním návrhem jen sociální demokraté. Ten však předsedající Zdeněk Fierlinger odmítl (sic sám sociální demokrat!) a projednával se pouze návrh komunistů. Ten pak byl v osvobozených Košicích 5. dubna 1945 schválen jako vládní program Národní fronty.

Jak táta vzpomínal, už tento program znásilňoval základní demokratická práva, když jen čtyřem politickým stranám umožňoval ucházet se ve volbách roku 1946 o hlasy voličů. Z politického boje byla vyřazena silná agrární strana a jiné, kandidátky ale mohly postavit odborové organizace, beztak ovládané komunisty. Ač se často soudí jinak, volební vítězství komunistů nemělo na průběh dalších událostí žádný vliv, přestože se někdy uvádí jako důkaz, že Češi přijali komunismus. I kdyby komunisté nevyhráli a skončili jako druzí nebo třetí, byli by ve vládě, neboť systém Národní fronty nepočítal s opozicí a stanovoval, že všechny strany musejí mít ve vládě zastoupení. S KGB za zády a s kompromitujícími materiály na kdekoho by si KSČ opět zajistila silová ministerstva, prováděla čistky a budovala paralelní struktury, i kdyby třebas neměla premiéra.

Ve volebním roce 1946 mi byly dva roky a nic si z té doby nepamatuji. Doma se o nich nijak nemluvilo, ani táta na ně nevzpomínal jako na „poslední demokratické volby“, protože demokratické nebyly a na průběh dalších událostí v režii Moskvy neměly žádný vliv.

Ani na Vítězný únor 1948 nemám žádnou osobní vzpomínku. Jen si pamatuji, že někdy poté musel být táta v Praze, protože pak často vyprávěl, že když se ptal Pražáků, co se to v matičce stověžaté děje, smáli se a říkali: „To jen takový hec, ono to ty komunisty přejde, na vládu nemají.“

O komunistickém puči v roce 1948 jsem se mnohokrát učil ve škole, ovšem jako o „Vítězném únoru“, o „vítězství československého pracujícího lidu“. Nebylo však obtížné si poskládat pravdu. Dnes jsem přesvědčen, že Gottwald, aby přiměl Beneše netrvat po odstoupení 12 ministrů na demisi vlády a místo toho pověřit komunistického ministerského předsedu „rekonstrukcí vlády“, nemocného a marným odporem vyčerpaného prezidenta vydíral hrozbou občanské války (ta běžela v Řecku) a pravděpodobně i intervencí sovětské armády. A Prahou pochodovaly Lidové milice, komunistická obdoba Hitlerových úderníků SA. Benešovy plány na jakési zadržování komunismu selhaly a paradoxně se stal dalším Háchou v historii Československa. Emil Hácha převzal úřad prezidenta s představou, že ubrání existenci druhé republiky, a po okupaci nacistickým Německem se obětoval ve snaze zmírnit dopady této okupace. Beneš v roli prezidenta quasidemokratické třetí republiky se zase snažil zabránit přímé bolševizaci Československa. Ani jeden neuspěl, neboť s tím, že v obou případech použily západní velmoci Československo jako ovci pro nakrmení vlka, jednou v rouše hnědém, podruhé v rudém, nemohli naprosto nic dělat. Obou mužů je mi líto a mají mou úctu, neboť byli ryzími vlastenci a pokoušeli se heroicky bojovat se silami, které o mnoho řádů přesahovaly jejich možnosti.

Představa, že by v roce 1948 šly Spojené státy kvůli Československu do války se Sovětským svazem, byla z říše fantazie, když právě tato země o tři roky dříve vyhandlovala Československo za Stalinův příslib vstoupit do boje proti Japonsku. Nicméně tak jako 15. března 1939 německá okupace zbytku republiky ukázala Západu, co je vlastně Hitler zač, tak komunistický puč v únoru 1948 otevřel oči celé západní veřejnosti, ne pouze zarytým imperialistům jako Winston Churchill. A také administrativě amerického prezidenta Trumana, neboť není náhodou, že NATO bylo založeno 14 měsíců po „Vítězném únoru“. Pro Čechy a Slováky to však mohla být jen slabá útěcha.

Do života naší rodiny, jakož i do životů tisíců rodin po celé republice, zasáhl komunistický režim v roce 1949, ale o tom až příště.