28.3.2024 | Svátek má Soňa


MINULOST: Karel Marx jako antisemita

14.2.2023

Rád bych doplnil nedávný článek Františka Spurného o Karlu Marxovi (MARX: Může špatný člověk stvořit dobrý systém? - Neviditelný pes ), ve kterém postrádám jeden aspekt: Marx bezpochyby patřil k té skupině Židů, kteří vlastní židovství odvrhovali a nenáviděli. Sice jaksi nemohl měnit vlastní tvar a tvář, s níž se narodil, ale nepřijímal sám sebe a cítil nenávist. S určitostí pouze nevíme, proč tato destruktivní nenávist nemířila dovnitř do něj, ale naopak ven. Proti světu.

Roku 1843 byl Marx redaktorem novin v Kolíně nad Rýnem, ale pruská vláda noviny zastavila, což bylo osudové. Právě pro svět. Marx, který se nikdy nijak nepokusil získat jakékoli židovské vzdělání, odjel do Paříže, kde potkal slavného básníka H. Heina, jenž nesnášel, když četli ono HÁ před příjmením jako Heinrich.

„Oba spolu psali poezii,“ připomíná historik Paul Johnson v knize Dějiny židovského národa, „a Heine zachránil život Marxově holčičce Jenny.“

I kdyby nezachránil, jejich myšlení se na moment slila. Aby taky ne. I Heine (1797-1856) nenáviděl své vlastní židovství a stal se archetypem téhož obecného jevu počátku 19. století. Také Heine měl - díky matce - minimální židovské vzdělání. A sice byl Žid (a co má nakonec být), ale jen do šestnáctého roku života změnil šestkrát národnost.

Důsledkem se stala absence jakékoli jeho identity. Byl nikým a v Paříži žil - po přestěhování z Německa - od roku 1831, aby se domů nastálo už nikdy nevrátil. Přesto nepožádal o francouzské občanství, psal německy a zdejší poezií pohrdal. Židovství charakterizoval jako „nemoc“, ale ještě více pohrdal Židy, kteří se nechali kariéristicky křtít. Což ovšem vnímal i jako typicky pragmatický přístup „ryzích Židů. Ta nejžidovštější věc, kterou kdy udělal skladatel Mendelssohn, byla konverze ke křesťanství,“ řekl, ale tři dni po udělení doktorátu se stal protestantem i on. Pochopitelně! Zákon z roku 1822 přece Židům zapovídal státní akademická místa - a Heine pronesl velmi známý výrok o tom, že teprve křest je vstupním lístkem do evropské kultury.

Johnson míní, že jej sužovala právě ta forma sebenenávisti, která se vbrzku měla stát u židovských odpadlíků úplně běžnou. Ano, prahl ji potlačit, ale své vlastní židovství potlačoval tím samým dechem; přičemž pobaví, že uměl současně plít na rod Rotschildů včetně pařížského barona Jamese de Rotschild (nazýval ho Herr von Shylock) a brát od téhož rodu peníze. S Marxem se skamarádil jistě i proto, že řekl: „Je jeden Bůh. Mamon - a pan Rotschild jest jeho prorok.“

Z čeho žil? I to se podobá pozdějšímu Marxovu osudu: podporoval ho především strýc, který byl jedním z vůbec nejbohatších Evropanů a jmenoval se Solomon Heine. Šlo o známého bankéře z Hamburku, jenž byl následujícího mínění: „Kdyby se synovec něco naučil, nepotřeboval by psát knihy.“ Ale podporu poskytl. Bylo to v rodině. A když se odebral na věčnost (1844), synovci zanechal část dědictví.

Také ale nezkoušejme tvrdit, že byl H. Heine literání nicka. Ani náhodou. Už ve dvacátých letech vytlačil z postavení nevychvalovanějšího evropského básníka lorda Byrona, a to Knihou písní (1827). Již za jeho života používali jeho díla na německých školách jako učebnice. Stal se tak i symbolem německého Žida s naprostým citem pro němčinu, protože hebrejsky takřka neuměl číst. Pozdější antisemity a nacisty to dělalo říčnými; takřka nepříčetnými. Jeho knihy zakázali a jeho verše v antologiích uváděli slovy „od neznámého autora“. A když Hitler roku 1941 monumentálně vstoupil do Paříže, osobně kázal zničit Heineho hrob ve čtvrti Montmartre. Stalo se, ale pravdou je i to, že byl Heine jako rozvratník zakázán už zaživa, a to na Metternichovo naléhání.

Věc se má i tak, že byli Židé už od začátku vlastní emancipace obviňováni. Prý jen lichotí a ovládnou tím jakoukoli společnost, aby ji následně zničili. To je přehnaný nesmysl, samozřejmě, ale Heine každopádně využíval své reputace, aby podkopával sebedůvěru tradiční měšťácké společnosti. Měl v sobě (tvrdí Paul Johnson) až cosi z pozdějších hippies - a náboženství označil v dopise Marxovi za „duchovní opium“. To Marx bryskně převzal a upravil na „opium lidstva“; slogany mu vždycky šly.

Na druhou stranu ale musíme říct, že básník „sociologa“ Marxe k ničemu nenavedl - a sám se nadvlády proletariátu bál. Byl si dokonce jist, že ji doprovodí ukrutnosti, jaké mu připomínala francouzská revoluce. A nemýlil se, ale do Marxů a do melounů se nevidí. Ani on tam neviděl a neuměl si ani ve zlých snech představit neukojitelnou míru špinavé agresivity, která se v Marxovi mlela. Oba přitom uměli velice podobně nenávidět, což pramenilo, jak řečeno, z nelásky k sobě samým. Ale mocněji se nebezpečná sebenechuť projevila u Marxe, takže vždy ignoroval jakékoli nespravedlnosti, které byly na Židech páchány.

Jeho dalším znakem bylo, že závěry odvozoval výhradně z knih. Stačily mu. Rád se v nich přehrabával a ještě úporněji studoval. Nikdy v životě nevkročil do továrny a nechoval se naprosto jako řádný sociolog, ale jako teolog. Žádný objektivní, empirický výzkum nikdy neprováděl a pouze vstřebával a všude hledal důkazy pro závěry, které si formuloval dopředu. Tato dogmata se náboženskou nepodložeností podobala vývodům kteréhokoli židovského rabína - a Marx vždy využil jen to, co potvrdilo jeho pravdu. Nezkoumal a psal rovnou obhajobu. Uměl vlastní teorii přizpůsobit kterékoli skutečnosti a ve výsledku připomíná jeho dílo židovský mýtus: sice chytře vytvořený, ale pouze mýtus.

Nakolik ho dotáhl do konce, je přitom otázka. Vysvětluje snad, co se přesně stane, až budou vyvlastňovatelé vyvlastněni? Ne. Protože to sám nevěděl; ale četl předchůdce Fouriera, který už roku 1808 označil za zdroj „veškerého zla“ obchod, přičemž jako ztělesnění obchodu vnímal Židy.

A Marx vnímal i Proudhona, podle kterého byli Židé nepřáteli lidstva. Anebo snad nešlo o síť obchodních spiklenců? Marx určitě cítíval i úzkost, a tak - podobně jako Heine - maskoval svůj židovský původ. A zároveň se vysmíval majiteli londýnského Daily Telegraphu Levymu, že prahne, aby ho počítali mezi anglosaskou rasu. „Ale sama matka příroda mu vepsala rodokmen do tváře,“ napsal podle Marx a vystoupil dokonce proti Ferdinandu Lasallovi, tedy souputníku (1825-1864), nicméně také polskému Židovi - a spoluzakladateli německého socialismu. Marx jej nazýval židovským negrem a baronem Icigem a může se to zdát šokující, ale jeho teorii komunismu podle všeho vyprodukoval právě antisemitismus.

Jak by taky ne. Roku 1844 zveřejnil Marx článek O židovské otázce, ve kterém píše: „Co je pohanskou základnou judaismu? Praktické potřeby a vlastní zájmy. A čím je kult Žida? Šejdířstvím. Co je mu bohem? Peníze.“ A Marx dospěl až k názoru, že právě Židé přenesli své „náboženství mamonu“ na zbytek lidstva. Každý „Židem korumpovaný křesťan“ začal podle iracionálních Marxových představ věřit, že jeho životním posláním je zbohatnout více než soused. Taky politiku a její moc začal Marx vnímat jako „nevolníka peněz“ a napsal i následující hnusné věty: „Občanská společnost ustavičně vypuzuje z vlastního nitra pomyslného Žida. Emancipujeme se, jen když se osvobodíme od šejdířství a peněz, tedy od praktického judaismu.“

Dva Marxovy eseje o Židech obsahují už celou podstatu jeho teorie lidské obrody nastartované ekonomickými změnami, přičemž antisemitismus formuloval jako generální zkoušku marxismu. A teprve v určité chvíli mu došlo, tak jako některým sociálním demokratům (August Bebel), že svádět veškeré viny na plece Žida prostě „vyzrálý“ člověk nemůže. Takže jsou Židé jen symptom „choroby“ peněz“? Tak se rozhodl. A nevykořisťují jen oni, nýbrž celá buržoazie. Tato pověra o militantním socialismu - formulovaná Marxem už někdy po roce 1845 - se tak stala určitým rozšířením jeho dřívějšího antisemitismu. Celá teorie byla sice dál iracionální a přání se stalo otcem myšlenky, nicméně měla věc v tomto balení daleko kultivovanější tvář, takže nalákala vzdělané radikály. Socialismus se tak stal – v jistém smyslu - antisemitismem někdejších intelektuálů, samozřejmě ne všech.

A i Lenin se prý za pogromy (už celé devatenácté století se Rusko se Židy nemazlilo) styděl, což zní přívětivě; ale jakmile se terčem obdobných pogromů mohla stát veškerá kapitalistická třída, nevadilo mu nic. Ani to, že se bude zabíjet v x-krát větším rozsahu a pouze na podkladu příslušnosti ke skupině, byť ne už jen židovské.

Marx tedy antisemitismus jaksi polovědomě zobecnil v teorii kapitálu a jeho zájem o Židy v tu chvíli uskočil do pozadí. Kapitalistu označil za pouhou „funkci“ kapitálu a prohlásil, že pouze díky živému kapitalistovi, který může mít jakýkoli původ, je kapitál - pomyslně -obdařen vědomím a vůlí.

Co je ale nejděsivější? Původ Marxe a všech teoretiků jeho sorty. A ne ten židovský. Protože Marx byl sice financován Engelsem, ale už jeho otec byl celkem bohatý právník.

Lassalův táta zase pracoval jako obchodník a otec zakladatele rakouské sociální demokracie Adlera prodával a kupoval nemovitosti. Tatínek předáka rakouských socialistů Bauera byl magnát a otcové dalších předáků Brauna a Singera byli průmyslníky. Určitý rozchod těchto mužů s jejich rodinami mohl někdy mít souvislost i s onou sebenenávistí. Podvědomě prahli po destrukci, odmítali tradiční instituce a postoje (což je někdy dovedlo až k nihilismu) a na konci 19. století začali tomu všemu konzervativci říkat židovská nemoc. Nebylo to úplně košer, to je fakt, avšak Židé, kteří se v 19. století stali socialisty, vlastně jen moderněji vyjadřovali své židovské principy staré už nějakých tři tisíce let. Byly součástí jejich instinktu a vždy, od dávných dob se mezi Židy nacházeli ti výřeční, kteří odhalovali společenské křivdy a tlumočili roztrpčení chudých. Ale současně byli také nepřáteli každé nelogicky nastolené a svévolné autority, a tak úplně nedává smysl další Marxův „zdařilý“ slogan, podle kterého „každého tyrana podporuje Žid stejně, jako každého papeže jezuita“.

Je dobře tohle všechno vědět, než se pustíte do čtení Kapitálu. Anebo než si to čtení rozmyslíte.