Přemýšlím, zda se Milan Šmíd již definitivně zbláznil, či zda mu osobní zášť jen zatemnila mozek. Na jeho poslední výplod (Objektivita jako politický klacek aneb Případ TV3 po jedenácti letech) jsem původně vůbec nechtěl reagovat. Stará moudrost praví: čím víc se s lejnem mažete, tím víc smrdí. Ale když si Šmíd na své Louči následně ještě přisadil, shledávám, že na hrubý pytel je třeba hrubé záplaty. Nic nového nepochopili, nic nového se nenaučili, říká se o bolševicích a Milan Šmíd je toho další hezkou ukázkou. Stačí, když se na chvíli zapomene a odloží škrabošku své současné "demokratické" intelektuální přetvářky, rázem je tady starý známý komunistický demagog. Však také má ze své minulosti normalizačního kádru socialistické Československé televize na co navazovat.

Už jen ten slovník. S ročním odstupem jsem popsal osobní zkušenost ze svého pětiletého působení v Radě ČTÚ a s ním spojené digitalizace televizního vysílání („Tak jsem toho debila sundal“ aneb Kubův telekomunikační polibek smrti). Vše je to pravda, koneckonců snadno ověřitelná. Šmíd to nazval pamfletem. Přesně tak to dělali neblahé paměti bolševici. Vzpomínáte, co všechno byl pamflet? Šmíd navíc zřejmě neumí číst, respektive pochopit přečtený text. Vyvozovat z toho, co jsem napsal, že beze mne by se digitalizace neuskutečnila, může – s prominutím – opravdu jen blb. K takovému zjednodušení je třeba hodně zlé vůle.

Jestliže pedagog z žurnalistické fakulty o jiném publicistovi napíše, že svými texty obtěžuje internetovou veřejnost, měl by mu být navždy zakázán vstup do škol všech stupňů. Hrozí totiž, že svojí demagogií zprzní další generaci. Internet je svobodné médium, kam lze svobodně psát a svobodně si vybírat co číst. Obtěžovat může pouze spam. Hanba, hanba, hanba! Další Šmídova hanba!

Za zaznamenání rovněž stojí, nad čím se žurnalistický pedagog Šmíd raduje. Určitě nejsem v téhle zemi jediný, koho štve, že novináři mnohé příběhy nevyprávějí až do samého konce. Objeví se kauza, média vás kobercovým náletem znectí, že by od vás ani pes kůrku nevzal, pak plyne čas, vyjde najevo, že všechno bylo jinak, ale o tom už naši mediální mistři světa nenapíšou ani řádek.

V případě arbitráže ve věci televize TV3 jsem učinil donkichotský pokus se této zavedené novinářské praxi alespoň trochu vzepřít. Podal jsem stížnost na Českou televizi. Vždyť právě veřejnoprávní média by měla být etalonem novinářské poctivosti. Jak Rada České televize, tak Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) mi daly za pravdu. ČT pak dokonce na pokyn svého generálního ředitele zjednala jakousi drobnou nápravu. RRTV udělila České televizi pokutu. Vím, že se okolo toho na radě vedla poměrně vášnivá diskuse. Vzhledem k některým názorovým sporům zcela jistě nepatřím mezi oblíbence současných radních, lze proto absolutně vyloučit, že by mi RRTV šla jakkoli na ruku.

Šmíd se nyní raduje, že soud onu pokutu zrušil, což považuje za důkaz bezchybné práce ČT, a radu obviňuje z politického aktivismu. Že prý chtěla trestat za každou cenu. Sancta simplicitas! Celý problém je přece v tom, že zločinem nepoctivých novinářů je disproporce mezi tím, jakou pozornost věci věnují na počátku a naprostým nezájmem na samotném konci. Jenže nikoho nelze trestat za to, co neodvysílal, byť právě to je jeho největší zločin, nýbrž pouze za to, co odvysílal. Takže musíte složitě porovnávat veškerý odvysílaný materiál za mnoho let zpátky. No a pak přijde nějaký soudce, napíše, že důkazy jsou nedostatečné, a je vymalováno. No, alespoň že u Šmídů z toho mají radost.

Být učitelem či badatelem na žurnalistické fakultě, asi by mi vrtalo hlavou, jak je to možné, že za obrovského zájmu médií v roce 2003 odvolaní členové RRTV (za údajnou vinu na prohrané arbitráži ve věci TV Nova) se po deseti letech domohli dvojnásobné soudní satisfakce a nyní že dokonce probíhá další soud o náhradu škody. Taky by mě zajímalo, jak je to možné, že finanční satisfakce se již domohl Železného právník Aleš Rozehnal. Dále by mi hodně vrtalo hlavou, že Železný a spol. po více než deseti letech soudních tahanic odešli od soudu zproštěni všech obvinění. To vše za naprostého nezájmu médií.

A vůbec nejvíc ze všeho by mi hlavou vrtala kauza TV3. Během londýnské arbitráže totiž vyšlo najevo, že lucemburské společnosti EMV, která chtěla Českou republiku pumpnout o dvě miliardy korun, nedovoleným způsobem napomáhal tehdejší místopředseda vlády Pavel Rychetský, toho času předseda Ústavního soudu. Česká televize si ten výbušný materiál natočila, leč nikdy neodvysílala. Za to jí jistě náleží Šmídův normalizační obdiv.

Závěrem mi nezbývá než Milanu Šmídovi poděkovat, že je tak aktivním popularizátorem mého díla.

16. 12. 2012

www.petrstepanek.cz