"Můžu skončit jako bezdomovec," prohlásil tak trochu melodramaticky filmový a televizní režisér Fero Fenič, jednatel společnosti Febio a nyní také novopečený majitel stejnojmenné digitální televize, ovšem bez oprávnění vysílat. O právo šířit televizní signál přišel Fenič rozhodnutím soudu, který shledal zdůvodnění regulátora (Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, RRTV), proč to právo přidělila právě jemu, a ne jinému (TV Nově nebo TV Primě), dosti nejasným.

Fenič o licenci nepřišel sám. Ztratilo ji jedním soudním výrokem všech šest nových držitelů tohoto povolení na počátku letošního září. Soud tak vyhověl žalobám neúspěšných uchazečů Novy a Galaxie sport proti rozhodnutí regulátora. Celkem bylo podáno šest žalob, z nichž soud stačil projednat dvě. Další čtyři zatím na posouzení čekají, neboť Nova a další TV se kasačními stížnostmi u Nejvyššího správního soudu domáhají práva být účastníky sporu. Kasační stížnosti proti zrušení udělení licencí podalo i šest původních vítězů tendru a sama vysílací rada.

„Jsem na mizině,“ mohl také zvolat Fenič s hlavou v dlaních, hodilo by se i zabědovat, že je to jeho konec. Volali tak a bědovali nešťastní továrníci v předválečných filmových příbězích. Je celkem pochopitelné, že Jaroslav Plesl v deníku Lidové noviny si pak klade otázku „proč pokusy otevřít televizní trh větší konkurenci končí tragikomicky“.

Fenič tvrdí, že do budování TV Febio vložil všechny své prostředky a navíc s ním Česká televize, Nova i Prima přestaly spolupracovat, protože ho považují za svého budoucího konkurenta. Pokud je to pravda, je to pro Febio více tragédie než komedie. Předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Václav Žák by na to ale asi řekl, že to je holt riziko podnikaní (uvedl to v diskusním pořadu ČRo 1 – Radiožurnálu). Jenže nebezpečí neúspěchu by mělo spíše spočívat v tom, že se diváci na televizi Febio nebudou dívat, než ztratit vůbec možnost nabídnout lidem něco ke koukání.

Parlament regulátora upozornil, že by měl přidělování licencí k digitálnímu televiznímu vysílání bezpečně opřít o zákon, jelikož Sněmovna možná tušila, že bez právní jistoty mohou Fenič a další novici televizního trhu záhy „skončit jako bezdomovci“. Jenže vysílací rada se rozhodla zahájit revoluci v oblasti podnikání s televizní reklamou, a to administrativní cestou. Revoluční ideou regulátora bylo pravděpodobně oslabit postavení stávajících vysílatelů a rozšířit nabídku televizních programů ve prospěch publika – ovšem úředním zásahem – s nadsázkou jakýmsi dekretem RRTV. V právním státě nelze používat revolučních metod, i kdyby cíle, kterých má být takovými postupy dosaženo, byly sebevíce ušlechtilé. Revoluce v televizním vysílání proto záhy ztroskotala na chabém právním vědomí členů vysílací rady. Před soudem revoluční dekrety sotva mohou obstát, Do jisté míry si toho mohli být vědomi i uchazeči o povolení k digitálnímu vysílání, oni však nenesou bezprostřední odpovědnost za řízení televizního provozu.

Veřejným míněním je někdy třeba zatřást, aby se probudilo, a Fenič jako zkušený režisér to ví. Jako bezdomovec jistě neskončí, ale není vyloučeno, že jeho vize vlastní televizní stanice se rozplyne a on se vrátí k výrobě dokumentárních pořadů pro jiné. Zklamaný, s finanční ztrátou - a televizní divák bude o jednu možná docela hodnotnou nabídku chudší. Jednání členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je moc dobrým příkladem toho, jak se ušlechtilé úmysly prosazované revoluční cestou nakonec pohřbí všechno, i to, co na původním záměru bylo skutečně dobré.

(Psáno pro Česká média)