Při nedávném semináři o českém předsednictví Radě EU se hodně debatovalo o dostupnosti informací o předsednictví v českých médiích. Padlo dost povzdechů nad tím, jak česká média nestíhala, nedostala se do hloubky, jak editoři propouštěli jen zprávy relevantní pro domácí dění a jak zejména mladší novináři neměli důkladnější znalostní a informační přípravu.

Hrozbu naší provinčnosti navíc zesiluje i to, že dnes většina deníků již nemá v Bruselu vlastní korespondenty, a jsme proto zcela závislí na práci našich veřejnoprávních médií a zahraničních tiskových agentur a médií. Jsme prostě malý trh a pro privátní média je přímé evropské zpravodajství luxus, který má pochopitelně menší sledovanost než Superstar nebo medaile pro Karla Gotta.

Faktem ale je, že pokud jsme spoluodpovědní za vývoj celé EU, za její legislativu i politiku, a pokud opravdu nechceme propadnout do nevzdělané provincie mezi Západem a Východem, potřebujeme rychlé a spolehlivé informace, a to nejen z Bruselu.

Shodou okolností jsem se tentýž den dozvěděl, že se Senát zabývá jakýmsi návrhem na zestátnění našich veřejnoprávních médií zrušením koncesionářských poplatků za rozhlas a televizi a jejich převedením pod kuratelu státního rozpočtu. Přiznám se, že jsem zprvu tuto informaci považoval za jízlivý „výroční“ listopadový vtip o stavu naší demokracie. Ke svému zděšení jsem ale zjistil, že o vtip nejde, že jde o vážně míněnou iniciativu jakýchsi tvorů sedících v Senátu, o které dokonce mají úmysl hlasovat.

Nevím jak vy, ale mně se zdá nápad zlikvidovat poplatky, kterými si platíme, že Český rozhlas a Česká televize jsou nezávislé na státu, byť bohužel nejsou zcela nezávislé na politicích, a to v listopadu roku 2009, jako nápad hodný rigorózního díla magistry Řápkové nebo JUDr. Bendy.

Přiznám se, že jsem v uplynulých dvaceti letech nepatřil ke zcela disciplinovaným koncesionářům, ale poté, co jsem viděl v letošním roce další seriozní deníky padat na úroveň bulváru, jsem připraven upřít dětem peníze na školní jídelnu a dát je radši našim televizním a rozhlasovým molochům. Byť jsou nehospodární, byť mrhají a občas uvnitř asi také mají etické problémy, byť jsou zastaralí a málo invenční, byť také podléhají politickým tlakům a vyhýbají se politickým skandálům, byť likvidují Katovny a jiné nepohodlné kritiky ze svých řad.

Nicméně jsem-li nucen o této věci uvažovat, pak si musím přiznat, že mám na veřejnoprávní rozhlas a na Českou televizi daleko vyšší, ne-li absolutní nároky než na běžné noviny, komerční rádia nebo weby. Proto jsem k nim vlastně také více kritický a nezřídka fest naštvaný. Samozřejmě že by měly dělat svou práci podstatně lépe, samozřejmě by si ČT neměla zvát do prestižního diskusního pořadu akademického podvodníka a dávat mu prostor. Samozřejmě by se neměla hádat a obtěžovat mne stupidními spory s Janem Krausem. Samozřejmě by ČT měla zacházet s výzkumy veřejného mínění daleko méně manipulativně a více kvalifikovaně. Samozřejmě mi nadále v Radiožurnálu chybí ranní poznámka Ivana Hoffmana a nesnesu hudební šmíru, kterou vlajková loď Českého rozhlasu hraje.

To ovšem ale nic nemění na tom, že trvám na jejich veřejnoprávním postavení, a tudíž je mohu kritizovat, protože si je platím. A když mi budou lézt více na nervy, tak je platit nebudu a budu se s nimi o nezaplacené poplatky hádat v ošklivých dopisech, protože chci, aby mně jako koncesionáři sloužily, a nesloužily politikům, vládě a senátorům nebo poslancům a zejména ne politickým stranám. Chci více kvalitní a kritické novinářské práce vůči české politice, více tvrdých, věcných a kvalifikovaných debat, protože česká politika je skutečně ve stavu, kdy potřebuje velký mediální bič a malý dvorek. Tuto funkci ale podstatně méně plní soukromá média a naopak ji musí plnit média veřejnoprávní.

Já vlastně chci, aby Český rozhlas a Česká televize měly nejen autonomii, ale také autoritu, solidnost, dobré jméno a nezkorumpovanost. A docela chápu, že se to nějaký senátní veleduch pokouší zlikvidovat „poplatkovým“ fíglem, protože to některým politikům překáží a dostat televizi a rádio pod státní rozpočet a nejlépe zase pod ministerstvo kultury nebo vnitra by těmto politikům nejlépe vyhovovalo. Ono by to pak vypadalo asi tak, jak vypadaly přenosy ČT24 z kongresu ODS nebo ČSSD, kde si člověk nebyl jistý, jaký je rok a na jaký sjezd se vlastně dívá, protože to místy bylo řečmi, způsoby i servilností úděsné deja vu.

Považuji pokus o likvidaci veřejnoprávnosti médií za nejostřejší test stavu a kvality naší demokracie a za jeden z nejvážnějších pokusů o její omezení, a to rukou demokraticky zvolených politiků, kteří si opět chtějí vládnout bez zpětné vazby.

Před dvaceti lety jsem ale nevysedával v Laterně Magice jen proto, abych mohl jet lyžovat do Rakouska, kdykoli na to budu mít. Ale především proto, abych mohl jako občan ovlivňovat veřejný život a dění ve své zemi. A k tomu přece potřebuji informace, potřebuji vědět a znát, abych se mohl orientovat a rozhodovat. Představa o tom, že mi v roce 2009 bude nějaký senátní ignorant po bolševicku opět informace upírat a rozpočtem kontrolovat, se mi zdá horší než hradní popírání Darwina nebo klimatických změn.

Naše veřejnoprávní média nepochybně potřebují zásadní modernizaci, protože žijí v minulém století, ale potřebují rovněž co největší nezávislost na státu a politice, jakou jim můžeme jako občané dopřát. Budu se proto velice zblízka dívat na záznamy z hlasování o této nebetyčné pitomosti a doufám, že nebudu sám.

Návrh zlikvidovat veřejnoprávní média a podřídit je státnímu rozpočtu a vládě, namísto debaty o jejich modernizaci a pevnější nezávislosti na státu, vyhlašuji za nejhloupější nápad letošní sezóny.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6 a autorově blogu na www.aktualne.cz