Kardinál Duka dal rozhovor týdeníku Respekt. Rozhovor nakonec neautorizoval, ale přesto vyšel. Respekt se hájí: „Autorizace rozhovorů slouží k opravě chyb či nepřesností. Nemůže vést k zákazu publikace. Veřejně aktivní osobnosti si nemohou vybírat otázky.” Má v tom v zásadě pravdu. Ale…

Autorizace rozhovorů je obecně těžké téma, protože jen málokterý rozhovor se nemusí zkrátit a jen málokdo mluví tak, že ho můžete slovo od slova citovat. Nějaké zásahy jsou proto pravidlem. Otisknout rozhovor tak, jak jste ho řekli, by bylo skoro za trest. Takže musíte krátit a upravovat, samozřejmě tak, aby byl plně zachován smysl sdělení. I tak se asi každému novináři podaří někdy někoho autorizací naštvat a někdy zase někdo naštve nás lpěním na zbytečných detailech. Bývaly i doby, kdy pravidlem (třeba v MF Dnes) bylo, že se neautorizovalo vůbec.

Většinou to ale nějak jde. Problém nastane v okamžiku, kdy mezi novinářem a člověkem, se kterým je rozhovor veden, není nějaké základní vzájemné pochopení. Autora rozhovoru Marka Švehlu znám z doby, kdy jsme spolu před lety seděli v jedné kanceláři v Respektu, takže mohu s klidným svědomím tvrdit, že rozhovor s Dominikem Dukou musel být jako střet dvou světů. Tam to pochopení asi skutečně nastat nemohlo.

Co z toho plyne? Při přepisu rozhovoru zkrátka můžete vyznění tu více, tu méně upravit. Pokud například kardinál řekne, že důkazem netolerance je, že je mu skoro osmdesát a jedná se s ním jako s patnáctiletým chlapcem, může to to znít jako ublížený nářek. Pokud ale na konci je v závorce „smích“ (a kardinál se pravdu hluboce smál), vyzní to úplně jinak… Bohužel to v rozhovoru uvedeno nebylo.

Také kauzu podpisu Jany Bobošíkové na listinu k Mariánskému sloupu lze popsat s větším či menším pochopením pro zmatenou situaci, která u toho panovala. Protivníci církve mají ovšem často dojem, že je to dobře namazaný stroj, fungující asi jako jezuitský řád v době rekatolizace. Těžko potom pochopit, že situace je spíše opačná a někdy je realita až natolik anekdotická, že ji v podstatě ani nelze vysvětlit. Nicméně kardinál řekl, že ho požádala Společnost pro obnovení Mariánského sloupu, aby se na Arcibiskupství podepsal jako první do listiny, a že na to, kdo další to podepsal, neměl žádný vliv.

Horší je, když se snažíte vykreslit Dominika Duku jako zastánce autoritativních režimů. Vyplývá to jak z jeho osobní historie vězně komunistického režimu, tak z toho, co říkal a co se v rozhovoru neobjevilo (doslova: „situace v Bělorusku samozřejmě nám ukazuje, že ta práce policejních složek teda nesvědčí o demokratickém režimu“). Duka pouze reflektoval klasický realpolitický přístup, když upozornil na zjevný fakt, že úspěch svržení Lukašenka nemusí nezbytně nutně vést k demokracii. Na rozdíl od situace u nás v roce 1989 (na kterou Švehla narážel) prostě neví, zda je Bělorusko na tento krok připraveno, a nezná současnou běloruskou opozici, jejíž šéfka je navíc v exilu v Litvě. Duka také jasně řekl, že je spokojen s vyjádřením běloruského arcibiskupa, naší vlády a zemí V4, které jednoznačně podporují demokratizační hnutí.

Další, co nezaznělo, byla přesvědčivá kardinálova obhajoba historické role církve. Z přepisu rozhovoru je jasné, že se Dominika Duky osobně dotklo, když Švehla řekl, že církev se v minulosti spojila s nacismem. Tuto často opakovanou dezinformaci z dílny KGB Duka zcela vyvrátil – tato část se ale v rozhovoru vůbec neobjevila. Škoda…

V něčem si ale kardinál Duka sám naběhl na vidle. Víme, že Dominik Duka byl od začátku viditelně pobouřen divadelní hrou „Vaše násilí, naše násilí“, uvedenou v Brně, kde Ježíš znásilňuje muslimku a jakási žena si vytahuje z vagíny českou vlajku. Experimentální divadlo v Brně, které hru uvedlo, neúspěšně zažaloval a nyní v rozhovoru prohlásil, že sice nevěděl, co jsou Slušní lidé zač, ale „pro mě bylo jenom důležité to, že dokázali vyjádřit odpor. A s tím já souhlasím.“ Problematická je jak sama soudní žaloba (ano, měly by existovat nějaké přirozené hranice slušnosti, ale pokud se ve společnosti vytrácejí, je lepší maximální svoboda slova, než abychom se tu navzájem soudili, co ještě ano a co už ne), tak obhajoba Slušných lidí. Kromě toho, že jde o partu s hodně podivnou (i násilnickou) minulostí, tak tento způsob ideového boje (že někam přijdu a znemožním představení nebo třeba přednášku), bývá například v USA vyhrazen levicovým radikálům. Ani pro jednu stranu ideového spektra není zdravé to tu zavádět.

Pozn. red. NP: Kompletní záznam rozhovoru kardinála Duky je zde.

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.