Lež jako věž se zabydlela ve veřejném prostoru a nevíme si s ní rady, i když se říká, že má krátké nohy.

Možná, že to byl i důvod proč Wiliam Shakespeare napsal na konci XVI. století hru Marná lásky snaha. Ve hře složí navarský král spolu se třemi šlechtici slib, že ženy nesmějí na jeho pyrenejský dvůr, protože oni se tři roky budou postit a studovat. Jenom jeden z nich – Biron – mu připomene, že k nim právě jede francouzská princezna se třemi dámami. Král praví: „Na to jsem, pravda, nějak zapomněl. Ten příkaz obejdeme, než se nám vymstí.“ Celá hra Marná lásky snaha je o životě ve lži, navarští šlechtici přísahali, že budou mluvit pravdu, ale celou dobu lžou, hrají si na Rusy. Nejdříve lžou sami sobě, pak francouzským dámám, jenomže se do nich opravdu zamilují a najednou jsou v pasti, protože dokud je to hra, lhát se může, ovšem když je to doopravdy, lhát se nedá, společenská forma by byla porušena. Dámy ve hře se dovědí o lžích pánů a začnou hrát jejich hru. Hrají nepravdu, což je samozřejmě zase lež, ale hrají ji ve jménu pravdy: lež se provalí, forma zvítězí a Biron prohlásí: „Zraďme své sliby, buďme věrní sobě!“

To je metafora i současné politiky: Hra a opravdová láska jsou něco jiného, vyžadují jinou formu, podobně jako kampaň jakékoliv politické strany či hnutí je hrou, na které se parta lidí domluví, ale politika je práce, tedy vyžaduje jinu formu, protože je spojena s odpovědností. Zádrhel v politice je v tom, že lživou hru mohou hrát dál jen ti, kteří prohráli. Ti, co zvítězí, když se ocitnou v Elysejském paláci nebo ve Strakově akademii, jsou v maléru, protože jejich slova veřejnost bere doopravdy a lhát již nelze tak snadno: Náměstí, palác či akademie vyžadují jinou formu. Od té chvíle je to na občanech, stejně jako v Shakespearově hře na francouzských dámách, které donutí navarské šlechtice, aby se zřekli svých lží, protože jinak je ztratí. A když budou lhát dál politici, ztratí časem moc a budou z paláce či akademie vyhnáni, protože nejsou věrni sami sobě. Pokud však část lidí, tedy voličů vítězného uskupení, se těch stále se vršících dalších lží nebojí, uvěří jim, a začne si lhát sama sobě, je konec, formální pravidla jsou narušena. Protože kdo vítěze miluje a věří třeba tomu, že je možné snížit schodek rozpočtu a současně zvednout životní úroveň, místo aby mu sdělil, že mu dal hlas, protože věřil, že po volbách se bude chovat zodpovědně, komedie kampaní se v paláci či akademii změní v tragédii. To jsme viděli nedávno na Slovensku a tuto tendenci můžeme zahlédnout u ostatních sousedů i doma.

Může za to rozdíl Západu a střední Evropy: Západ jako dědic románské kultury byl územím formy, kdežto střední Evropa pod vlivem východu je územím citu. Bohužel místo toho abychom se my přiblížili Západu, Západ se přiblížil nám: Cit zvítězil u některých lidí nad formou i ve staré Evropě, což společnost ostře polarizuje: Lež to má snazší, zvlášť, když i státní instituce nedodržují formu.

Napsáno pro ČRo Plus.