V románu Měsíc je drsná milenka z roku 1966 vykreslil klasik světové sci—fi Robert A. Heinlein model rodinných vztahů, jak si je představoval o sto a něco let později. Spočívá v tom, že rodina je smluvně podložený vztah osob obého pohlaví s volným počtem členů. Vztahy i povinnosti a práva jsou definovány, přičemž Heinlein, nejvýraznější představitel pravicového křídla americké fantastiky, za ideální pokládal vztahy, jaké jsou v akciových společnostech. Je to naprostá sci-fi, nebo k tomu ideáu směřujeme?

Manželství pro všechny
Téma je každopádně na stole, je dokonce významným bojištěm kulturních válek dneška. To, že ho zařadíme do kulturněválečné kategorie neznamená, že spadlo z nebe. Je výrazem procesu, který by se dal nazvat normalizací citových vztahů lidí stejného pohlaví. Slovo samo je zprofanováno minulým režimem, ale nic špatného na něm není. Prostě znamená, že co do normy spadá je přirozené a obecně akceptované. V tomto smyslu se ušla obrovsky dlouhá cesta od zavržení až kriminalizaci přes toleranci kořeněnou většími či menšími výhradami až po dnešní stav, kdy převládá pojetí, že jde o cosi přirozeného a bez výhrad akceptovaného. Ten proces je přirozený důsledek pádu tradičních zvyklostí a byl urychlen, když se ho ujali aktivisté a vytáhli celou agendu do popředí veřejného zájmu. Na jednu stranu je to dobře, významný krok byl učiněn uzákoněním registrovaného partnerství, u nás v roce 2006. V současnosti vrcholí legislativním procesem, který má za cíl navýšit statut z registrace na regulérní manželství shodné s tím, co uzavírají muži a ženy mezi sebou.

Tady se proces zadrhl a kolem manželství stejnopohlavních párů je prudká diskuse, kdežto registrované partnerství prošlo v klidu.

Říká se, že první obětí války je pravda. Na kulturní válku se to dá stěží aplikovat, nicméně je pozoruhodné, že se v kulturních válkách různě akcentují různé aspekty. Tak například v debatách o Istanbulskou úmluvu, kterou nedávno těsnou většinou odmítl ratifikovat náš Senát, se zdůrazňovala ochrana slabších. Odpůrci pak byli osočováni z misogynie a zpátečnictví, přitom ale hlavní námitky (ty v našem Senátu sic těsně, ale přece převládly) se týkaly neúměrného navýšení vlivu nekontrolovaných nevládních organizací, jejich přístupu k veřejným finančním zdrojům bez vlivu volené politické reprezentace, to vše pod střechovým dohledem nadnárodní organizace. Pod hlavičkou prevence mělo dojít ke kontrole školství a perspektivně i sdělovacích prostředků. V debatách kulturních válek se ale argumentovalo bitím žen, přičemž to nebyl ten relevantní problém. Žádný odpůrce úmluvy nebyl stoupenec násilí.

Obdobné je to s půtkami kolem manželského svazku.

V současnosti uzavírá registrované partnerství průměrně tři sta párů ročně, manželství uzavírá ročně padesát tisíc, to je o dva řády větší počet. Těžko soudit, kolik by bylo uzavřeno jednopohlavních manželství u nás, v Británii je to půl druhého tisíce. Nejsou to počty, které by měly otřást společenským systémem. Rodina složená z muže, ženy a dětí rozhodně ohrožena není, je směšné něco takového tvrdit (což neznamená, že se to neděje, ale i to k válkám patří). Jádro závažných námitek je ale jinde.

Co znepokojuje
Kdyby mělo jít jen o svazek dvou mužů nebo dvou žen, nebyl by tu prostor k závažným debatám. Je tu ovšem otázka dětí. Na vztahy rodičů a dětí je vázaný nesmírně komplikovaný právní aparát. Snaží se rozpory řešit a ne vždy se to uspokojivě daří. Oč složitější by musel být v souvislosti s jednopohlavními páry. K právním otázkám pak přistupují pochybnosti etické. V diskusi musí nutně zaznít problém takzvaných surogátních mateřství. Takzvaná reprodukční medicína se už stala normou. Má ale nějaké meze a pokud ano, jaké to jsou? Dnešní doba je až přecitlivělá na tické problémy. Práva žen a jejich důstojnost jsou pod ochranou. Jak ale se potom stavět k tomu, že je žena použita jako nástroj k porození dítěte? Stejné pochybnosti jsou kolem statutu a osobnosti dítěte. Každý pedagog a nejeden rodič zná ty výlevy dětské vzpurnosti typu „neprosil jsem se vás, abyste si mě narodili‟. Jak bude toto fungovat v jednopohlavních, zvláště pak mužských párech? Jak budou ošetřena práva dítěte po rozvodu (lidé se rozcházejí, ani jednopohlavním vztahům se rozchody nevyhýbají)?

To vše jsou otázky, které by měly být předmětem seriózních debat. Ne každý, kdo si takové otázky klade, je tmář se zálibou ve středověku. Začal jsem sci-fi a literaturou též skončím. Dystopickou vizí je román Konec civilizace Aldouse Huxleyho z roku 1932, kde se popisuje dokonce průmyslová výroba dětí. Ani toto není vyloučeno. Chceme to a pokud ne, nesměřujeme k tomu?

To jsou náměty k vážnému zamyšlení, a co víc než vážné zamyšlení si zaslouží vztahy mezi lidmi, bez ohledu na pohlaví.

Psáno pro Lidové noviny