2.3.2024 | Svátek má Anežka


KOMENTÁŘ: Karel Hvížďala pro Radiožurnál

16.1.2010

Co vás, pane Hvíždalo, zaujalo tento týden v médiích?

Tento týden v pondělí startovalo ve staré Evropě, v Německu, další, desáté pokračování Big Brother, Velkého Bratra, tedy kontejnerové show a v dalších zemích se chystá. Politici v Německu zuří a protestují a vyzývají diváky k bojkotu. Samozřejmě, že do podobné voyerské podívané se strefují i kulturní kritici a mediální moralisté a tvrdí, že privátní televize pokračují v barbarizaci večerní televizní kultury.

Před deseti lety, kdy Velký Bratr startoval, se novináři ptali: Když se lidé zavírají do kontejnerů jako dobytek, aby se další lidé na ně mohli dívat jako na zvířata v zoologické zahradě, co bude následovat?

A jak zněla odpověď?

Tehdy novináři položili tuto otázku producentovi, který tento formát vymyslel, Holanďanovi Johnu de Molovi, a ten, aniž na kritiku odpověděl, začal veřejně uvažovat o tom, že by mohl založit další show na tom principu, že nechá deset lidí s devíti padáky uzavřít do padajícího letadla a bude ze souboje o padáky vysílat přímý přenos. K ničemu takovému samozřejmě nedošlo a nové pokračování se liší od starých dílů jen v tom, že kontejner je stále větší a větší a každý ze svého domácího kontejneru může přes počítač a internet pozorovat všechno, co se tam děje.

Co se tedy za těch deset let změnilo?

Jedna zcela zásadní věc: tato show, která sice nikdy neměla ve staré Evropě dlouhodobě největší sledovanost, třeba Superstar byla úspěšnější, a to i v produkování krátkodobých hvězd či prominentů, se po deseti letech změnila v symbol nové doby. Dnes jsou všichni lidé skoro stále pod kontrolou nějakých neviditelných kamer, které na ně číhají nejen na letištích a v hotelích, ale i u bankomatů, na ulici, na silnici, v obchodech, v metru, přesně tak, jak to kdysi popsal George Orwell. I když si připravuji tento příspěvek pro rozhlas, dívá se na mě z počítače oko kamery. Takhle sledovaní byli v roce 2000 jen ti, co byli uzavření v televizním kontejneru, dnes jsme pod kontrolou všichni. Zároveň každý se dnes díky Facebooku a Twitteru může stát na chvilku hvězdou, mít svůj videoportál a těžko lze rozeznat, co je skutečnost a co je fikce: mediální analytici proto hovoří o mediálním absolutismu, protože media hrají podobnou roli, jakou dříve pro lidi představoval Bůh a náboženství: média představují moc, která je nad námi a všechno ovládá. Televizní formát Velkého bratra nám připomíná, že v dnešním stavu naší civilizace je všechno vidět v přímém přenosu a že před kamerami není úniku.

A kam se takovýto formát může vyvíjet dál?

Odborníci soudí, že nikam. Změny, které lze zaznamenat na začátku roku 2010, jsou více méně kosmetické. Ve Velké Británíi casting hledá do Velkého Bratra veterány z Iráku, kteří tam přišli o končetiny, a v Německu jsou postavené dva kontejnery, ale nikdo z těch, kdo je uvnitř, neví o tom, že existuje ještě ten druhý a po měsíci rozhodnou diváci o složení dalších obyvatel. Takové finty ale nelze opakovat. Konec tohoto formátu podle Francoise Truffauta se dá předvídat proto, že lidé se dívají na filmy, protože tam hezké ženy dělají hezké věci, zatímco ve Velkém Bratrovi normální lidé dělají normální věci a po nějaké době je normalita vždycky nudná. Za čas uvidíme, jestli si tohle budou myslet i naše privátní televize nebo jestli Velkého Bratra nebudou vysílat jen proto, že je to drahé a že by zase musely platit pokuty.

Autor je novinář a spisovatel