3.3.2024 | Svátek má Kamil


KOMENTÁŘ: Karel Hvížďala pro Radiožurnál

11.1.2010

Co vás, pane Hvížďalo, zaujalo tento týden v médiích?

Jak média výjimečně přesně reflektovala po smrti osobnost Ivana Medka. Část lidí ho asi zaznamenala ještě za doby vládnoucí nenormality jako spolupracovníka rozhlasové stanice Hlas Ameriky a v letech 1993 až 1998 jako blízkého spolupracovníka a nakonec kancléře prezidenta Václava Havla. Přesto, že ho lidé nejprve poznali jako novináře, už v šedesátých letech psal i o hudbě, kterou vystudoval a vášnivě miloval, sám se za novináře nikdy nepovažoval a to označení někdy i dost tvrdě odmítal, a to přesto, že naše novinářské výkony ovlivňoval i nadálku z Vídně, kde se po nucené emigraci usadil.

Čím pan Medek, podle vás, českou novinařinu ovlivnil?

Hlavně střízlivou věcností, kterou do ní vnášel. Česká novinařina již za Rakousko-Uherska a první republiky podléhala silně vlivům Vídně, a proto byla hodně květnatá, fejetonistická, articistní, a nejspíš i proto se později transformovala tak snadno do polohy propagandistické. Když od konce sedmdesátých let začal z Vídně hovořit Ivan Medek sonorním hlasem a věcným, jasným, velice střízlivým jazykem, jeho styl na pozadí ideologické blem-blem řeči, která navíc měla vždy umělý patos, křečovitě stylizovanou zvučnost, se zcela odrážel a byl nepřeslechnutelný. Symbolicky tedy začal s nápravou právě v tom místě odkud jsme si přisvojili špatné návyky. Uvědomil jsem si to většinou tehdy, když jsem jezdil v Německu podél českých hranic a mohl několik hodin poslouchat jak Československý rozhlas, tak Hlas Ameriky. A když v roce 1989 v létě svým pevným hlasem četl Ivan Medek jména významných umělců i obyčejných lidí, což tam mimochodem prosadil, kteří se podepsali pod petici Několik vět: ta mimo jiné žádala propuštění politických vězňů a zrušení cenzury, měl jsem i v Bonnu pocit, že slyším jak se pod vahou jeho slov hroutí železná opona.

Čím to bylo, že z pana Medka vyzařovala taková síla, o které všichni pamětníci tak často dnes hovoří?

Vzpomínám si na jedno naše náhodné setkání na začátku devadesátých let v Břevnovském klášteře u opata Opaska, u kterého jsme se vídávali v emigraci ve Frankenu, kde pravidelně opat Opasek pořádal spolu s Richardem hrabětem Belcredim a Pavlem Tigridem kulturní kolokvia. Už nevím, o čem jsme se tam tehdy bavili, zřejmě o stavu české politické kultury a nějakém politikovi, a Ivan Medek přísným a jasným hlasem prohlásil: Muž nelže! V těchto dvou slovech bylo najednou vše. Všichni jsme cítili jeho pevný názor i hluboký odsudek toho, o kom jsme se bavili. Byl ale vysloven tak, že se nedalo o něm debatovat. Dokázal se vzepřít i prezidentu Havlovi a když ho v případě vyznamenání vídeňského starosty Helmuta Zilka, který byl vážně podezřelý ze spolupráci s StB, pan prezident neuposlechl, na svůj úřad rezignoval. Právě tento způsob nekompromisního, ale jasného jednání spojený s jeho aristokratickou vizáží: byl štíhlý, chodil vždy vzpřímený a měl krásnou lebku, z něho za každé situace činil nepřehlédnutelnou osobnost.

V době, kdy na Hradě seděl Pavel Tigrid, Ivane Medek a Karel Schwarzenberg, jsme byli pevně spojeni nejen s první republikou T.G. Masaryka a jejím demokratickým odkazem: Ivan Medek byl s T.G.M. v příbuzenském vztahu, ale i s Evropou, jejíž byli tito pánové celý život pevnou součástí.

Autor je novinář a spisovatel