Celý minulý rok média poznamenala výrazně krize, která vedla k ohromnému zadlužení i nejprestižnějších světových novin The New York Times, které musely dát do zástavy i svůj nový dům na Manhattanu a peníze na provoz mají od vlivného mexického miliardáře. Připomeňme, že ještě před minulou krizí, která proběhla v letech 2001 až 2003, zaměstnávaly tyto noviny přes dva tisíce redaktorů, po krizi to bylo asi 1100 a letos se dál propouštělo. V USA řada novin zanikla a další noviny jsou ohrožené, snižuje se jejich úroveň, což vyvolalo v celé naší civilizaci různé iniciativy na záchranu prestižních deníků. Například v americkém Senátu byl nastartován tzv. Marhallův plán na záchranu novin: Jde v principu o to, nastavit jiný způsob financovaní printových médií, který by nebyl tak přímo závislý na příjmech z inzerce. V současné době se zdá, že nejméně ohrožené jsou newsmagaziny, které se zabývají nejvíce analýzami, komentáři, kontextem, backgroundem a investigativní žurnalistikou, tedy nekonkurují v rychlosti elektronickým médiím. To je taky to, co podle francouzského listu Liberation, který provedl před Vánocemi průzkum, čtenáři nejvíc od novin očekávají (asi třetina až čtvrtina). Zároveň mají velké obavy před tím, aby se média nedostala pod větší vliv politiků a byznysu (asi polovina dotázaných). Největší propad v prodeji zaznamenala americká tištěná média a v Evropě bulvární média, která někde ztratila až 30 % čtenářů.

A co internet? Budeme za informace na internetu platit?

To je samozřejmě vážná otázka, o které se v minulém roce hodně diskutovalo a dá se artikulovat ještě obecněji: Bude v budoucnu všechno, co je na internetu, zdarma, to znamená nejen informace, ale i filmy, muzika, knihy, fotografie atd? Takovýto stav by celá kulturní odvětví přivedl na mizinu, a proto s největší pravděpodobností, až se tyto věci vyřeší technicky a právně, budeme muset za všechno opět platit. Jestli se to povede v letošním roce, nevím a nedovedu si to ani představit, ale pořizování informací je velmi drahé, a proto se za ně bude muset platit. Totéž platí přeci o filmech, knihách i muzice. Otázka rovněž je, jestli přežijí i gratis noviny, jako je zatím u nás úspěšná E 15.

A jak poškodila krize veřejnoprávní média?

Ta jsou na tom relativně nejlépe, protože jsou financována z víc zdrojů, většinou z poplatků a někde ještě z inzerce, a státní dotace a ty poplatky se v mnoha zemích navyšují automaticky podle tzv. spotřebního koše, tedy kopírují inflaci. Jenže v době krize jsou politici nervóznější, bojí se, že by mohla přijít i další vlna, kterou by mohla způsobit inflace, a proto by rádi měli větší vliv i na tato relativně nejsvobodnější média. Nejbrutálněji tuto svobodu ohrozil v Itálii Silvio Berlusconi, ale to vedlo zase k tomu, že tam loni vznikly nové noviny Il fatto quotidiano, které ho kritizují daleko víc než třeba La Republica. Tlaky na odvolání šéfredaktora druhého veřejnoprávního televizního kanálu ZDF ze strany kancléřky Angely Merkelové se objevily i v Německu, ale tam se zdá, že celý případ poputuje k ústavnímu soudu, který podobným hrátkám učiní přítrž, jak tomu už bylo v roce 1964 po Spiegelaféře. V rozsudku tehdy stálo, že svoboda slova je jednou z hlavních svobod, na kterých stojí naše civilizace, a musí být nedotknutelná.

A jak je tomu u nás?

U nás, jak známo, by někteří politici nejraději veřejnoprávní média zrušili: před pár dny v Respektu Mirek Topolánek hovořil o tom, že by nejraději zrušil mediální rady, což by znamenalo de facto totéž. V tisku byl propad příjmů z inzerce až 40% a propad příjmů z prodeje PNS tento týden odhadla na mínus 2,2 miliardy korun. Dobrá zpráva přišla jen z České televize: ČT 24 se již ode dneška kvůli přechodu na digitální vysílání změní na plnohodnotný zpravodajský kanál, což by mělo po tom, co má již i sport svůj kanál, vést i k jasnějšímu vyprofilování jedničky a hlavně dvojky, která by se měla soustředit na náročnější diváky.

Autor je novinář a spisovatel