Způsob zpracování hlavního tématu časopisu Týden č .49 ze 7. prosince 2009. Téma má titulek Tváře zla a podtitulek Řídili největší zločineckou síť u nás. Našli jsme je. Materiál, který má mít příští týden další pokračování, je složený z galerie dvaačtyřiceti tváří, představuje nahodile vybrané pracovníky bývalé Státní bezpečnosti, kteří většinou bydlí na jednom sídlišti v Praze, v Břevnově, vedle benediktinského kláštera, který zabrala kdysi právě StB. Měla tam centrálu pro sledování cizinců, disidentů a jiných zájmových osob, jak se říkalo v jejich hantýrce. Galerie je doplněna reportáží z místní nálevny s názvem Estébáci z Obušku, což je lidový název pro přilehlé sídliště, kde se v restauraci Markéta bývalí příslušníci StB scházejí. Je popisem jejich hulvátského chování a opíjení se. Za reportáží najdeme ještě věcný článek s dryáčnickým titulkem Hájení a vykrmovaní o struktuře a odměňování StB a kratičký sloupek bývalého náměstka ministra vnitra a dnes redaktora Týdne Martina Fendrycha s názvem Květy zla, v němž se autor snaží artikulovat, proč tento materiál byl zařazen do čísla. Zdůvodňuje to tím, že tito důstojníci zůstávali dlouho ušetřeni hanby, na rozdíl od jejich obětí a donašečů. Podle autora náčelníci StB byli bestie, a proto bychom je měli znát, měli bychom se učit, jak škodili. Autor říká: „Abychom uměli rozlišovat, musíme vědět: ten a ten byl estébák, ten a ten dělal tu či onu práci… Máme právo tyto lidi znát, protože nás udržovali v nesvobodě. A máme právo se jich zeptat: Litujete?“

To zní dost rozumně, co vás na tom materiálu překvapilo?

Právě to, že co si redaktoři Týdne předsevzali, vůbec nenaplnili: nedozvěděli jsme se nic o tom, jak nás tito lidé udržovali v nesvobodě, ani to, jestli něčeho litují, protože novináři způsobem, jakým materiál připravovali, se nic dozvědět nemohli. Oni totiž bez ohlášení přepadali bývalé důstojníky většinou v jejich bytech či v místě bydliště a podle toho jejich odpovědi vypadají: Jsou úsečné a většinou odmítavé. Jde tedy jednoznačně o skandalizování lidí, a to způsobem, který právě tito estébáci u nás praktikovali a který vyvolává nenávist, tedy negativní emoce, viz třeba úvodník v Rudém právu z 12. ledna 1977 Ztroskotanci a samozvanci o chartistech. To jediné, co má smysl, je naopak rozklíčovávat, jak marxistická ideologie dál rozkládala válkou a třetí republikou již narušenou společnost: Jak nenávist rasová byla postupně nahrazována nenávistí třídní. Jak cizí ideologie původní komunity, kde se všechny ošklivosti odehrávaly většinou v osobní či rodinné nesnášenlivosti, postupně zničila nejprve vyhnáním Němců a pak nenávistí třídní, jak zlomila staré sociální struktury. Jak se zrodila zuřivá nepřátelství, která používala jako zástěrku ideologii, ale ve skutečnosti jen poskytovala prostor pro závist, zlobu a škodolibost, tedy nejhorší lidské vlastnosti, které drží na uzdě vždy pouze vysoká kultura.

Použil jste slovo kultura, jak byste ho definoval?

Dle sociologů kultura není jen „nadstavbou“, jak se domnívali marxisté, nad vrstvami obecně lidských základů nebo nad ekonomickou superzákladnou, jak se někdy domnívají neoliberálové, ale představuje systém kontrolních mechanismů sloužící k regulaci lidského chování. Například Cliford Greetz dokonce tvrdí, že neexistuje žádná na kultuře nezávislá lidská přirozenost. A to, co tento článek v Týdnu pod vedením Františka Nachtigala, který tam přišel z bulváru, předvádí, bohužel budování tohoto kontrolního systému, tedy vyšší kultury, dál brání a devastuje naše prostředí i po dvaceti letech po pádu totalitního systému. Je dobře, že si této neprofesionální novinářské práce všiml v Lidových novinách ve středu i Petr Zídek, ale je škoda, že byl – pokud vím - sám. Oběťmi zrůdného systému přece byli nakonec skoro všichni, i většinou tito příslušníci StB, kteří ho podporovali, jak nejlépe ukazuje jejich dnešní zdevastovanost. V normální zdravé společnosti by z nich mohli být třeba dobří řemeslníci či úředníci a dnes by si mohli užívat svou penzi na španělské Riviéře, jako to činí velká část důchodců ze sousedního Německa či třeba Švédska, a neopíjeli by se v nálevně v Břevnově.

Autor je novinář a spisovatel