3.3.2024 | Svátek má Kamil


KOMENTÁŘ: Karel Hvížďala pro Radiožurnál

5.12.2009

Co vás, pane Hvížďalo, zaujalo tento týden v médich?

Zpráva, že sociální demokraté v čele s Jiřím Paroubkem zabránili ve středu 2. prosince 2009 v Poslanecké sněmovně přijmout zmírnění tzv. náhubkového zákona, které mělo být schváleno v tzv. urychleném řízení do konce roku a platit mělo od 1. ledna 2010. Náhubkový zákon od dubna zakazuje zveřejňování informací o podezřelých a obviněných během trestního řízení a také zveřejňování informací z policejních odposlechů bez souhlasu dotčeného. Proti takovému zákonu, který nás vrací zpět do temné minulosti, protestovali šéfredaktoři prakticky všech relevantních médií, poslanci Evropského parlamentu Alexander Alvaro a Jean-Maria Cavada i mezinárodní novinářské organizace.

Můžete posluchačům přiblížit, o co jde a jaké postihy novináři mohou očekávat?

Připomeňme nejprve, jak nestandardně tento zákon vznikl: Po tzv. Kuřimské kauze, v níž se jednalo o týrání dětí, se rozproudila debata o tom, že by totožnost takových dětí měla být chráněna před veřejností. S tím všichni souhlasili, jenže Marek Benda jako šéf ústavně-právního výboru tento moment zneužil k tomu, že k ochraně jmen obětí trestních činů přilepil, jak se říká, zákaz zveřejňování odposlechů a to se po různých aférách - jako například pánů Mrázka a Tlustého či kauze exposlance Doležala nebo po zveřejnění odposlechů pana Dalíka, který se domlouval s jinými lobbisty jak odpovídat před policií – všem politikům zalíbilo, takže přílepek prošel a hlasovali pro něj poslanci ze všech poslaneckých klubů kromě komunistů, dvou zelených a několika sociálních demokratů.

A jaké jsou postihy?

Za zveřejnění (podle novely § 178 trestního zákona – tisk 443/0), hrozí médiím a novinářům podle přílepku, o kterém neproběhla veřejná diskuse ani debata v parlamentu, pokuta až do pěti milionů korun a trest až do pěti let nebo – jak mě upozornili soudci - zákaz činnosti od jednoho do deseti let, jak upřesňuje § 49 tr. zák. v obecných ustanoveních. Této poslední sankce si nikdo nevšiml, i když je snad dokonce nejtvrdší a připomíná komunistické zákazy s tím rozdílem, že komunisté to dělali nelegálně a naši poslanci si na to schválili zákon.

Protože nejsem právník, budu citovat profesora Vojtěcha Cepla, spoluautora ústavy a bývalého ústavní soudce, který říkal: „Z hlediska základní teorie naší ústavy, která je postavena na principu dělby moci, toto rozhodnutí vede k dalšímu posílení exekutivní moci, zejména policie. Tím se mění určitá rovnováha, která je v Česku beztak narušena. Problém s odposlechy souvisí s tím, že proti sobě stojí dva rozdílné principy: ochrana soukromí a ochrana před trestnou činností. Každý případ zveřejnění odposlechů se liší a měl by tak být posuzován. Pokud se někdo cítí zveřejněním poškozen, má se obrátit na soud, kde se má v občanskoprávním sporu rozhodnout, zda se tak stalo.“ Jinými slovy zákon, který u nás platí, novinařinu kriminalizuje, což je v Evropě nepřijatelné.

A jak je tomu jinde?

Takové pokusy se občas objevují všude, i v rigorózním Německu, ale tam tomu udělal přítrž rozsudek Ústavního soudu, 3. trestního senátu, ze dne 13. května 1965, v němž stojí, že podaná žaloba na vydavatele Augsteina a redaktora Ahlera z redakce časopisu Der Spiegel se zamítá a náklady na soud musely být zaplaceny ze státní kasy. Ústavní soud zabránil kriminalizaci novinářství v trestním procesu. Ve zdůvodnění stálo, že žurnalista nepředstavuje typ zrádce vlasti a málo mu záleží na tom, jestli prozradil nějaké tajemství. Při posuzování jde hlavně o to, s jakým úmyslem si dotyčný takovýto materiál obstaral. Novinářům jde dle zdůvodnění o kritické posouzení politiky a své názory potřebují podložit fakty, a to je ve svobodné, demokratické zemi vážný úkol. U nás leží podání senátorů proti tomuto zákonu od května rovněž u Ústavního soudu, který je však v současnosti zablokován množstvím podání a nikdo nedokáže odhadnout, kdy vydá k tomuto podání nález. Zákon by měl ale zrušit už i proto, že se nedodržuje, jak víme z případu popálené Natálky, jména neonacistů byla zveřejněna a nikdo za to nebyl stíhán. Tím se porušuje zásada legality, což je vždy pro každý stát velmi nebzpečné.

Navíc v trestním zákoníku, jak na to upozornil Petr Uhl v Právu, by měl po úpravě platit zákaz předávat informace nejen pro veřejnou správu, ale pro celou veřejnou moc, což by se vztahovalo i na tajné lužby, diplomacii a třeba kancelář prezidenta. I to je vážný důvod pro úplné zrušení takového zákona.

Autor je novinář a spisovatel