V souvislosti s dvacátým výročím listopadových událostí mě zaujalo jedno pozapomenuté smutné výročí, ač je pro dnešní poměry ve veřejném prostoru velice symptomatické. Jde o osmnáct let starý soudní spor v Brně, který tam vedou tři bývalí studenti architektury a dnes již dávno inženýři, kteří se podepsali jako zástupci studentů v listopadových dnech 1989 pod petici žádající odchod z fakulty bývalého předsedy závodní organizace KSČ architekta Jana Snášela a jemu podobných. Architekti a tenkrát ještě studenti Slezák, Hirnšal a Laštovička jménem většiny ostatních studentů podepsali tzv. Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty architektury, v němž se konstatovalo, cituji: „Zneužívání politického postavení předsedy ZO KSČ vůči studentům i pedagogům a demagogické, arogantní a kariéristické vystupování.“ V prohlášení se dále uvádělo, že se studenti nebudou zúčastňovat jejich výuky a žádali tyto pedagogy, aby zvážili své možnosti a schopnosti dalšího působení na škole. Bývalý předseda KSČ Jan Snášel je kvůli tomu zažaloval pro ochranu osobnosti a tento na první pohled každému srozumitelný spor se táhne dodnes a je prakticky opět na samém počátku.

Jak je to možné, že justice ani po dvaceti letech není schopná ocenit odvahu tehdejších studentů a naopak straní politickému uzurpátorovi?

Advokát bývalých studentů Jaroslav Brož tvrdí, cituji: „Obecné soudy mají problém – vyjma Ústavního soudu - nahlížet na tuto věc tak, že v daném případě vzhledem k okolnostem, času, místu, kontextu požadavku společenských změn šlo o výkon politických práv a nikoliv o nějaké osobní zostuzování bez ohledu na to, že závěry studentské obce k symbolu totalitní moci předsedovi ZO KSČ jsou zcela namístě.“ Zarážející na tomto sporu jsou ale podle JUDr. Brože ještě dvě věci, že rozsudky jsou v rozporu s ústavními hodnotami, tedy že se u nás ještě nezabydlelo materiální pojetí práva, a za druhé, že i když to posuzovaly postupně tři generace soudců, nic se nemění. To je samozřejmě velké téma, kterému by se měly věnovat sdělovací prostředky.

A co stojí za tímto selháním médií? Proč o tom nepíší?

De facto média mají podobný problém, jaký má justice. Právě zesnulý profesor Vojtěch Cepl často připomínal, že ve Spojených státech již od padesátých let panovala nedůvěra k normám a nad pozitivistickým právem tam zvítězilo tzv. materiální, tedy hodnotové pojetí práva.

A něco podobného, zůstaneme-li u sociologického jazyka, se stalo ve stejné době i v žurnalistice: V prestižních médiích zvítězila etika zodpovědnosti nad etikou smýšlení. Přeloženo do přirozené řeči to znamená, že zvítězilo chování, které je spojeno s pevnou hodnotovou škálou, která je nezávislá na momentálním úspěchu. U nás platí stále ještě etika smýšlení, která pracuje s bazírováním na momentálním úspěchu, takže přednost má vždy aktualita před složitou a zásadní informací, protože zvyšuje prodaný náklad i sledovanost. Obě selhání poukazují na naše velké zpoždění za euroatlantickou civilizací. Jinými slovy špatně fungující justice nás ohrožuje úplně stejně jako neúplná mediální krajina, v níž chybí prestižní tiskoviny, máme už jen Respekt, a v níž nefungují řádně veřejnoprávní média, která by soustavně reflektovala naše selhání.

Autor je novinář a spisovatel