Hlavně to, co v médiích u příležitosti oslav 20. výročí pádu totalitního systému chybělo. Protestních akcí bylo několik a přednáší o nich a píše často Jan Urban, tehdejší pracovník Východoevropské agentury, která právě o nich podávala informace do zahraničí. Největším petičním aktem občanské neposlušnosti v dějinách komunistického režimu v Československu totiž nebylo Několik vět z léta 1989, které podepsalo nejprve asi 10 000 lidí a posléze asi třikrát víc, ale byla to katolická petice napsaná v roce 1988 a o ní se v médiích vůbec nemluvilo ani nepsalo, nebo jsem to nikde nezaregistroval. Autorem této akce byl celoživotní odpůrce komunismu a katolický aktivista Augustin Navrátil.

Co tato petice požadovala?

Šlo o jednatřicet požadavků s názvem „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů“, které se zpočátku šířily velice pomalu. Potom se Augustin Navrátil na doporučení přátel setkal v Praze s jedním z organizačních mozků Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, Petrem Uhlem, který je dnes komentátorem Práva. Tito tak odlišní lidé našli okamžitě společnou řeč a Petr Uhl panu Navrátilovi zprostředkoval návštěvu kardinála Františka Tomáška. S jeho veřejně deklarovaným požehnáním pak petici podepsalo přes šest set tisíc lidí, včetně chartistů, exkomunistů, antikomunistů.

Jaká byla další důležitá akce, o které se v médiích nehovořilo?

Nejostřejším petičním vystoupením proti režimu byl ze stejné doby roku 1988 manifest „Tak dost“, který podepsalo 271 lidí. Iniciovali ho Ivan Martin Jirous a Jiří Tichý v reakci na smrt politického vězně Pavla Wonky. Oba za tento manifest byli odsouzeni do vězení, Ivan M. Jirous šel do vězení popáté. Stálo v něm: „Po Vítězném únoru jste v takzvaném třídním boji popravili a zabili osm tisíc lidí, 217 000 svých bližních jste poslali do koncentračních táborů, většinu z nich jste před popravou nebo odesláním do lágrů mučili, zabili jste Kalandru, zabili jste doktorku Horákovou, ačkoliv se proti tomu bouřil celý civilizovaný svět, v každé vesnici jste zničili alespoň jednu vybranou selskou rodinu, abyste skrze ni zastrašili ostatní, ukradli jste po roce 1948 všechny živnosti a zničili jste je, nikdo už nespočítá všechny vaše oběti, které odešly ze světa v důsledku vašeho fyzického a psychického teroru… Tak dost.“

Jak si zamlčování těchto aktivit vysvětlujete?

Budu-li chtít být velmi laskavý, tak neznalostmi často velmi mladých novinářů, kteří o této nejmladší historii České republiky nic nevědí z domova ani ze škol. Budeme-li chtít spekulovat, pak je to také možná tím, že naše společnost je tradičně velmi sekulární až protináboženská, proto aktivity katolíků, ale i třeba Židů, ráda přehlíží. Připomeňme, že v únoru 1989 napsal Leo Pavlát, dnešní ředitel Židovského muzea, dopis Bohumilu Hellerovi, tehdejšímu předsedovi Rady židovských náboženských obcí, který spolu s ním podepsalo dalších 25 členů pražské židovské komunity. Dopis odeslaný 19. února1989 uváděl, že „současný stav, a zejména perspektivy české židovské náboženské obce v nás vzbuzují hluboké znepokojení. Téměř 45 let po válce dochází k situaci, kdy čas může dokončit to, co nacistická genocida započala: Židovství je u nás v blízké budoucnosti ohroženo zánikem.“ Dopis zároveň požadoval, aby byly vytvořeny „předpoklady pro skutečné poznávání židovství“, a to nejen v jeho náboženském rozměru, ale i jako fenoménu historického a kulturního. Žádal, aby v židovské obci byly vytvořeny podmínky pro výuku, diskusi, přednášky, aby byla aktivizována publikační činnost. Text odvysílaly zahraniční rozhlasové stanice. A v poslední řadě za absenci těchto informací v našich médiích může etika současných médií, kterým nejde o pravdivý kontext, který je vždy velmi složitý, ale na vše jim stačí několik ikon, kterými donekonečna mává jako se symboly.

Autor je novinář a spisovatel