Německý Spiegel-on-line upozornil na učebnici autorů Hanni Hilla a Hermanna Meyena s názvem Masová média, kde v kapitole Funkce masových médií v demokracii stojí: "V parlamentním vládním systému má opozice jako hlavní úkol kontrolovat a kritizovat vládu. Tato role je zároveň podporována informativní a kontrolní rolí médií. Bez tisku, rádia a televize by nebyly nikdy odhaleny nekalé praktiky politiků. Jsou to právě investigativní články novinářů, které v demokracii způsobují mimo jiné to, že opozice v parlamentu může požadovat vznik vyšetřovacích komisí, jinak existuje velké nebezpečí korupce či byrokratické zvůle… Obecně platí pravidlo, že ne ten, kdo odhalí nepravosti, škodí státu, ale naopak ten, kdo je zodpovědný za nepravosti, je škůdcem státu… Zároveň je třeba ale dávat pozor na to, aby se média jako čtvrtá mocnost cítila být nedílnou součástí celé společnosti vedle ostatních demokratických institucí či mocností." Těmi institucemi a mocnostmi se myslí parlament, vláda a justice.

To je obecně známá definice, proč ji připomínáte právě dnes?

Mám k tomu dva důvody: zaprvé všichni naši politici ani po dvaceti letech budování demokratické společnosti takhle roli médií nechápou a za druhé právě před dvaceti lety ještě naše média neplnila ani jednu z těchto rolí: tedy ani informativní, ani kontrolní. Obě tyto role za nás plnila zahraniční média, hlavně tehdy rádio Svobodná Evropa, které pak dokonce mohlo vysílat z Prahy přímé přenosy. Svobodná Evropa tu měla reportéra Pavla Pecháčka. Pak BBC a Hlas Ameriky, který měl zprávy od Ivana Medka z Vídně, jenž byl napojen na disidenty. Jistou roli sehrál i samizdat, tedy nejprve časopis Sport, který vycházel dvakrát týdně, tiskl se načerno a z něho se pak brzy stal Respekt, který vychází dodneška. Dále Informační servis a Stávkový bulletin. Všechny tyto tiskoviny vydávalo tzv. Nezávislé tiskové středisko, které nejprve sídlilo v galerii U Řečických. A pak tu ještě byly ilegální Lidové noviny Jiřího Rumla. Důležitou roli sehrála i tzv. Východoevropská agentura, kde byl Jan Urban, který informoval Západ.

V prvních dnech po 17. listopadu 1989 roli médií suplovala hlavně divadla a herci. Divadla nejprve v Praze a pak v celé republice zrušila 18. listopadu představení a od té doby pořádala besedy, na kterých občany informovala o dění v Praze, tedy o vyjednávání politických změn u kulatého stolu zpočátku mezi předsedou vlády Ladislavem Adamcem a Václavem Havlem. Herci objížděli po celé republice továrny a informovali dělníky. Herci, jako populární osobnosti, se stávali i důležitými prostředníky mezi starou komunistickou vládnoucí garniturou a disentem. Například první schůzku v půli prosince, na níž se dojednala volba prezidenta ještě před koncem roku, zprostředkoval herec Divadla Na zábradlí Jiří Bartoška.

A jak fungovala oficiální média v té době?

Za událostmi, které dnes podle agentury STEM považují dvě třetiny obyvatelstva za nejvýznamnější úsek našich soudobých dějin, měla zpoždění: První informace o tom, co se skutečně děje, přineslo tehdejší Svobodné slovo ve svém pondělním vydání 20. listopadu, kde otiskli reportáž z událostí minulých dní. I když vyšla značně seškrtaná šéfredaktorem, byla to tehdy první vlaštovka. V úterý se přidala Mladá fronta. Oboje noviny měly tehdy v tyto dny prodaný náklad kolem 300 000. Ve středu i Lidová demokracie, jen Práce a Rudé právo dělaly pár dnů, že se nic neděje. Dne 25. listopadu se připravila mimořádná nedělní vydání: Mladá fronta vyšla o šesti stranách, Svobodné slovo o čtyř stranách a Lidová demokracie a Rudé právo, které se konečně přidalo, jako jeden list. Nejdéle trvala proměna Československé televize a Československého rozhlasu. V ČT si změnu vynutili odboráři známými stávkami v garážích v pondělí 20. listopadu 1989. Československý rozhlas začal s živým vysíláním až 30. listopadu, kdy na okruhu Hvězda vznikl pořad Vysílání Občanského fóra a teprve až 11. prosince podpořil stávkující studenty vysokých škol a postavil se na stranu veřejnosti, která žádala změny. Proměně rozhlasu bránil až do své výpovědi tehdejší generální ředitel Karel Kvapil, kterého odvolala až nová vláda Mariána Čalfy, ustavená 10. prosince, na svém prvním zasedání.

Autor je novinář a spisovatel