Komentáře k ukončení XXIX. Olympijských her v Pekingu. Ty nejstřízlivější totiž zněly asi takto: Olympiáda v Pekingu se s ohledem na politickou orientaci čínského vedení zřejmě již nikdy nezbaví nálepky kontroverzní akce, organizátoři ale budou určitě s hrdostí vzpomínat, jak dobře hry zvládli hostitelé i sportovci. A výkony amerického plavce Michaela Phelpse či jamajského sprintera Usaina Bolta byly jasným vzkazem, že olympijské hry jsou ještě pořád sportovním svátkem. Právě na Phelpsových osm zlatých medailí a Boltovy rekordy na atletickém stadionu se totiž bude vzpomínat ještě po mnoha letech.

To je jistě pravda, tak mediální společnost funguje, co vás na tom ale zlobí?

Že tak snadno podlehneme každé inscenaci, která tentokrát byla přehnaně násilná a Čína nám zatemnila oči nejsnadnějším reklamním trikem: Stadion Ptačí hnízdo a další olympijská místa přece fungovala pouze jako billboard umně vyvedený velkou reklamní agenturou, který měl upoutat pozornost a na vše ostatní bylo zakázáno se dívat, přestože do země přijelo 20 000 akreditovaných novinářů a že původně měli přislíbeno naprosto volný pohyb. Nic z toho Čína nedodržela.

Připomeňme 1. ledna 2007 Čína slíbila zlepšení podmínek akreditovaných novinářů. Počínaje začátkem roku 2007 měli mít možnost zahraniční novinářl volně cestovat po zemi a mluvit s Číňany. Mimo zůstal už tehdy jen Tibet. Jenže proti této direktivě z Pekingu se postavili lokální funkcionáři, kteří dostali strach, že se bude psát o disidentech, ekologických skandálech, upadajícím zemědělství a demonstracích, a nic z toho neplatilo. Místní policisté, když jim novináři ukazovali zákon, se jen smáli a suverénně tvrdili: Zákon jsme my. Od března 2008 se pak situace ještě zhoršila kvůli Tibetu. Prezident klubu korespondentů v Číně, který má 400 členů, a korespondent britského deníku Guardian Jonathan Watts říká: “Vše, co se nelesklo krásou, se nesmělo natáčet ani fotografovat.”

My jsme se ale do roku 1989 chovali podobně…

To je pravda, a proto bychom s touto zkušeností měli na nedodržování dohod víc upozorňovat. Když chtěl třeba korespondent druhého německého veřejnoprávního proframu ZDF Johannes Hano na začátku července natáčet na Čínské zdi live interview pro ranní magazín s americkým expertem, okamžitě, jak zapnul kameru, vrhli se na oba uniformovaní a tajní policisté a natáčení jim zakázali s odůvodněním, že žádný Američan nemůže být expert na čínské záležitosti. Nešlo tedy o žádného disidenta, demonstranta, jen o cizího experta, a ani ten nesměl čínské záležitosti komentovat, a to přesto, že třeba jen stanice NBC zaplatila za přenos 900 milionů dolarů. Číňané měli dobře spočítáno, že emoce se lépe prodávají než informace, a my jsme se tomu nedokázali vzepřít. Zvítězili díky lepší znalosti naší mentality, zatímco my jsme zapomněli, že u nich slovo ani smlouva nemá žádnou cenu. Nejdůležitější je pro Číňany přelstít protivníka a to se jim podařilo.