Označení převzetí moci komunisty po únoru 1948 má různé názvy, ale asi nejpřesnější označení použil v exilu žijící novinář Pavel Tigrit, který hovořil o polopuči či poloříjnu, protože nebyla při této změně použita armáda a prezident nebyl svržen násilím.

Dodnes se podařilo jednoznačně prokázat, že jednotlivé složky Ministerstva vnitra a tzv. obranné zpravodajství, OBZ, používaly metody a prostředky, které byly v rozporu s platným právním řádem. Jediné, co se komunistům nepodařilo zcela ovládnout, byla armáda, a to přesto, že generál Ludvík Svoboda již v roce 1944 jmenoval bez schválení londýnského ministerstva obrany a prezidenta republiky 625 nových důstojníků. První zřejmě nejucelenější historická práce se objevila na našem trhu teprve před pár dny. Napsal ji František Hanzlík a nese název: Tajné služby na cestě KSČ k moci 1945 až 1948.

Z knihy jednoznačně vyplývá, že komunisté plánovali již v době druhé světové války převzetí moci na osvobozeném území Československa, a proto trvali velice sveřepě na obsazení ministerstva vnitra a OBZ svými lidmi. Autor prokázal, že třeba schvalování jmenování Bedřich Reicina za šéfa OBZ probíhalo na nejvyšších místech v Sovětském svazu a po konzultaci s Klementem Gottwaldem. Jeho zástupcem byl později nechvalně známý prokurátor a špičkový spolupracovník NKVD Dr. Karel Vaš. A protože to byli nejen fanatici, ale i chorobně ctižádostiví, arogantní kariéristé, je s podivem, že demokratická opozice jejich jednání přehlížela nejen koncem války, ale hlavně v letech 1945 až do květnových voleb v roce 1946, kdy vyhráli komunisté, ale i potom, kdy v čele ministerstva spravedlnosti stál Prokop Drtina, který vystřídal Jaroslava Stránského: ten přešel na ministerstvo školství a osvěty a v čele ministerstva zahraničí byl Jan Masaryk atd., nehledě na prezidenta Edvarda Beneše.

Nečinnost a neschopnost razantnějšího odporu je zarážející. Chovali se jako že o tom, co se děje, nevědí jak lidovci, sociální demokraté tak národní socialisté, a to přesto, že byli ve vládě a měli své členy na ministerstvech. Z knihy pana Hanzlíka jednoznačně vyplývá, že praktické působení OBZ zcela evidentně již od května 1945 směřovalo mimo armádu. Například mělo za úkol sledování sdružení, spolků, skupin a tisku i osob, které nesouhlasily s politikou KSČ, čemuž se v jejich hantýrce říkalo šíření protidemokratických ideologií. A od června 1945 se touto činností ještě zabývala založená Státní tajná bezpečnost, která spadala pod komunistického ministra vnitra Václava Noska. Ta se pak zabývala nejen sledováním důstojníků ve služně, ale i těch, kteří byli propuštěni, a zároveň zakládala agenturní sítě v celé společnosti včetně armády. Protože ale věděla, že porušuje zákony, vše řídila jen ústními příkazy.

Doufejme, že nezažijeme zase deja vu i v dnešní době, kdy vláda rovněž totálně selhala a opozice, která se na poslední chvíli zformovala do koalic, tentokrát vydrží. Že nepůjde o poloopozici, která se po volbách bude chovat jinak.