Člověk, který čte cizí dopisy, může jejich jakost posuzovat zajímavým měřítkem: chováním odesílatele vůči příjemci. Nejzajímavější jsou dopisy, kde ti dva spolu nesouhlasí.

V tomto případě čteme dopisy se svolením odesílajících i příjemců, neboť svou výměnu psaníček vydali knižně. A vskutku se jen těžko mohou od sebe lišit více, takže spolu nesouhlasí mnohem častěji než souhlasí. Ovšem: činí tak ve vzájemné úctě.

Autoři epistolární knížky Navzdory času jsou v podstatě jako oheň a voda (tím není řečeno, kdo z nich je co): Eva Kantůrková, původně hodně levicově zaměřená spisovatelka a novinářka, je o dvaatřicet let starší Petra Žantovského (autoři to na sebe prozradili sami, takže tady nejde o nehoráznou netaktnost).

A přesto, nebo možná právě proto, si píší s veškerou a nikoliv předstíranou úctou.

Kdyby nic jiného, už tohle dělá z jejich společného díla zajímavé čtení.

A když k tomu přidáme, že se oba vyjadřují k dění kolem nich a že oba jsou lidé nejen znalí a zkušení, ale také moudří, stojí ta knížka za přečtení od prvního písmene až k tomu poslednímu.

Tam, kde Eva Kantůrková zažívala dějiny na vlastní kůži, zvláště co aktivní účastnice tehdejšího Pražského jara roku 1968, a také lecčeho, co mu předcházelo, tam Petr Žantovský v době přátelské mezinárodní pomoci teprve nastupoval do první třídy, takže si z celé invase pamatuje pouze pohled skrzevá stromoví na sovětské tanky, které se řítily ku Praze.

Autoři si nesporně vyměnili těch dopisů mnohem více, ale do knížky se jich vešly dva tucty od každého a navíc každý z nich přidal svůj doslov.

Dopisy se týkají dění, které se dotýká obou autorů i společnosti, v níž žijí. Rozebírají události a své názory na ně. Při tom též s jistým nadhledem vzpomínají na dějiny, jimiž prošli, a také (pochopitelně) na lidi, s nimiž se na svých životních drahách setkali.

Není jasné, jak moc si Petr Žantovský uvědomuje, že mu v některých okamžicích chybí důležitá zkušenost: delší cesta a pobyt v Americe. Pokud možno pobyt, který by se dal nazvat na vlastní pěst, takový, kdy si tvoří dojmy a názory on sám.

Ano, Eva Kantůrková sice v Americe byla, ale že by jí to nějak pomohlo, to se říci nedá: viděla ji zrakem těch, kteří ji tou zemí provázeli, a nebyla tam dost dlouho.

Ono je to totiž asi doopravdy tak, že aby člověk poznal zemi, jak cizí, tak svoji, musí v té zemí žít spolu s jejími rodáky, a musí s nimi také sdílet jak dobré, tak i zlé.

Vůbec řečeno, delší životní dráha způsobuje výpovědi Evy Kantůrkove větší potíže než jeho dráha způsobuje Petru Žantovskému.

Je třeba pochopitelné, že Eva Kantůrková vidí Jiřího Sílu převážně jako svého otce, přesto, že toho s ním moc neprožila. Její rodiče se po sedmi letech manželství úspěšně rozvedli.

Avšak zmiňovat bez jakékoliv kritiky tatínkovo působení v Československém státním filmu je ošemetné: velmi silně přispěl k zákazu promítání filmu Divotvorný klobouk režiséra Alfréda Radoka. Svůj zákrok tehdy zdůvodnil takto: „Přes svůj nesporný talent byl od režijní práce oddálen A. Radok, když nedbal rad a kritiky a svým filmovým zpracováním Klicperova Divotvorného klobouku prokázal, že se nevymanil z kosmopolitních a formalistických představ o umění.“

Radok měl štěstí, že se Jiří Síla těch slov dopustil až v době kolem úmrtí Josefa Stalina v roce 1953. O pár neděl dříve to režiséra mohlo stát krk. Takhle ho to stálo jeden film (a tantiémy z něj).

A teď pozor: v jedné z výměn epištol se hovoří o kádrování. Eva Kantůrková i Petr Žantovský si je zažili v míře zdraví i životu nebezpečné. Je odstavec o tom, že Eva Kantůrková měla zmínit i ty otcovy činy, které nepatří mezi nejčistší, kádrováním?

Jistě, Jiří Síla byl nepochybně přesvědčen o správnosti svého kroku. Ale: zdalipak ten krok domyslel do všech jeho důsledků?

Podobně je rozporuplný názor Kantůrkové na bombardování bývalé Jugoslávie, které jednostranně nařídil bývalý americký president Bill Clinton. Názorů na to, kdo má větší nárok na vládu v Kosovu, je spousta. Pokud jde o ty, jichž se to týká nejvíce (Srby a Albánce), ti se dovolávají bitvy z roku 1389 a hovoří o ní, jako by se odehrála včera.

Kantůrková se ovšem nijak moc nezmiňuje o úloze presidenta Clintona, i když nevítá příliš nadšeně řeči tehdejšího českého presidenta Václava Havla o „humanitárním bombardování“.

Díra se objevuje jinde: v debatě o německé kancléřce Angele Merkelové, kterou vyznamenali jak Clinton, tak další demokratický americký president Barack Obama. V popisu Kantůrkové to vypadá, jako kdyby to měla být velice kladná část životopisu bývalé svazácké funkcionářky z bývalé NDR.

Podle toho, kdo ji vyznamenal, a za co, by to měla být spíše kaňka.

Oba autoři se zmiňují o vojenských zásazích USA tam či onde. Nezmiňují se ale ani dost málo o drobném, avšak zásadním rozdílu: tam, kde Američané zasahovali otevřeně, činili tak v odpovědi na sovětské zásahy formou nejrůznějších podvraťáckých akcí za pomoci v Moskvě vychovaných komunistických kádrů.

Tady oba autoři opomíjejí jedno ze zásadních pravidel teorie her v mezinárodních vztazích. Říká se mu pravidlo vakua: vakuum neexistuje. Buď jsem tam já, nebo tam je druhá strana.

Tuhle hru hrály donedávna tři velmoci: Sovětský svaz, potažmo Rusko, Čínská lidová republika a Spojené státy. Od 3. listopadu 2020 zůstali pouze dva hráči. Amerika mezi nimi už není.

Tahle hra se týká i dnešní globalisace, která sice mohla být v původním znění velice užitečná, ale dnes vede lidstvo do záhuby.

Jednu věc si oba autoři odskáčí. A děsně. Jak od pražské kavárny, tak od těch, kteří nevnímají rozdíl mezi vládnoucími a ovládanými. Kantůrková i Žantovský totiž skládají zaslouženou poklonu ruskému umění, od písemnictví až k hudbě. Oba považují zastánce názoru, že co je ruské, to je špatné, za lidi, kteří přinejmenším nemají ani ponětí o všelidském významu ruského umění. To totiž bylo a je umění, které nemá nic společného s bolševiky. Ti je nenáviděli stejně tak, jako je nenávidí čeští rusofobové.

Knihu Navzdory času vydalo nakladatelství Česká citadela. Portréty obou autorů nakreslila velice výstižně Tereza Kovandová. Dílo se nádherně čte: oba autoři totiž dovedou psát. Nejde o exhibici, ale o snahu se vyjádřit co nejpřesněji a současně také co nejsrozumitelněji.

Navíc tahle knížka čtenáře nutně vyprovokuje k přemýšlení.

Ano, jak se oba autoři zmiňují, zdá se, že mnozí si neradi dělají čas, aby četli a aby nad přečteným navíc ještě uvažovali a aby s autory souhlasili nebo nesouhlasili.

Ale tahle knížka rozhodně stojí za to, abyste si ten čas udělali.

Určitě nebudete litovat.