Když jsem dočetl „vzpomínky mé paměti,“ jak píše v úvodu knihy Voda, která hoří Jitka Vodňanská, vzpomněl jsem si na Karl Ove Knausgarda, norského spisovatele a autora trilogie Můj boj. Ten vyšel nedávno i u nás a podobně jako Jitka Vodňanská v Česku vyvolal v Norsku ostrou diskusi. Tento uznávaný norský autor se v zmíněných knihách snaží vzdát se, či jak píše prolomit starou snahu všech spisovatelů prorazit fikci fikcí, napsat něco, co je skutečnější než skutečnost, ale naopak se rozhodl přitakat existujícímu: přitakat stavu věcí, tedy užívat si na světě to, co žije a žil.

Jinými slovy rozhodl se nehledat cestu, jak se ze všeho dostat ven, ale naopak zůstat všemi smysly v tom, co žije a žil. To ale od nespisovatelky nemůžeme očekávat, proto výtky, že knize chybí plastické popisy osob i situací soustředěné na vlastní pocity, nejsou zcela na místě. Kniha Jitky Vodňanské je existenciální výpovědí, nic neozvláštňuje, nefabuluje, používá krátké úsečné věty a věnovala ji vnukům, jako to kdysi dělaly ženy z měšťanských rodin, viz třeba paměti Marie Strettiové.

Zaznamenává osudové otisky života, které v ní uvízly, aniž je zevrubně rozebírá, chová se jako většina žen. To, co někomu v knize chybí, činí dostatečně její nejdůležitější partner v životě, který se pak na dlouhou dobu stal nejdůležitější figurou i pro naší republiku, a tím byl pro ni Václav Havel od roku 1983 až vlastně do devadesátých let, kdy se oženil s Dášou Veškrnovou.

Přičemž citované, často velmi dlouhé dopisy Václava Havla, které nejenom jsou důkazem oboustranného hlubokého vztahu, ale i nejvíce ze všeho, co kdy napsal, obnažují jeho duši, schopnosti, slabosti, a tudíž charakter. Havel, jak z dopisů vyplývá, dvakrát za trvání tohoto vztahu dal přednost osobní nezávislosti a úkolu, který si předsevzal, před komplikacemi intelektuálního vztahu: poprvé, když v roce 1984 přišla Jitka do jiného stavu a rozhodla se pro potrat: Havel s ní nešel ani před potratovou komisi, protože mu v ten den měla ČSAD přivézt na Hrádeček trámy. Podruhé, když po zvolení prezidentem se definitivně s Jitkou rozešel a dal přednost veřejné roli před hlubokým vztahem.
K nové roli se mu více hodila jako partnerka pohledná a reprezentativní herečka, o které si myslel, že ho bude adorovat a nebude s ní muset řešit existenciální osobní problémy.

Karl Ove Knausgard jako dobrý spisovatel zjistil, že jazyk nezahaluje skutečnost do svých nálad, ale skutečnost se v nich naopak formuje. Jitka Vodňanská se o tohle ani nepokouší a je to dobře, protože s profesionály nemůže a nechce soutěžit: A činí to tak, jak sama uznala za vhodné, nesnaží se po sobě zanechat úžasný obraz, porazit fikci fikcí, spokojí se s úlevným psaním.

Ale i to má asi s norským spisovatelem společné, u něj nešlo jen o literární kalkul, zbavuje se psaním i svých běsů. Proto jsem si na jeho knihu asi vzpomněl.

(Psáno pro ČRo Plus)

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel