Říkali mu Balík. A ačkoliv je mu už sedmdesát let, dodnes ho v českém hokeji nikdo nepřekonal: v nejvyšší soutěži dokázal nastřílet neuvěřitelných 474 branek. K tomu přidal 120 gólů v národním mužstvu.

Další legenda českého hokeje, Jiří Holeček, mu dal přezdívku Valdez. To podle tehdy slavného westernu Valdez přichází, jehož hrdina se trefil kdykoliv, ať střílel z pistole nebo z pušky.

O tom všem je nejnovější kniha televizního komentátora Davida Lukšů.

Kromě toho, že před časem sepsal velice zajímavé dějiny českého sportovního novinářství, přispívá Lukšů k jeho současnosti i budoucnosti svými životopisnými knihami, které sice na povrch píší jen o sportovcích, ale současně své hvězdy také umisťují do souvislostí dob, v nichž žily.

Byl to právě David Lukšů, kdo vyzpovídal dvě z nejdůležitějších osob dávného skandálu kolem československého národního hokejového mužstva, které komunisté nejen nepustili na mistrovství světa, ale, aby to pořádně drželo, většinu jeho členů pozavírali a zničili jim životy. Knižní rozhovory se Stanislavem Konopáskem a Vladimírem Zábrodským se staly důležitými doklady zvrhlé zvůle komunistického režimu.

Tohle určení je důležité. Vlastně tím popisuje způsob, jakým Lukšů tyto životopisy tvoří. Postaví mezi zpovídaného a sebe magnetofon a klade otázky. Když pak rozhovor přepisuje, otázky vynechává, vyprávění je plynulé, a přitom je zajímavé, že právě v okamžicích, kdy se zvídavý čtenář chystá položit otázku, začne hrdina příběhu odpovídat.

Milan Nový zažil jednu ze slavných ér československého (a pak českého) hokeje, Přispěl k ní svým nadáním i svou tvrdou prací. Svůj podíl nijak nepřehání. Velice věcně vypráví o každodenní dřině, která z něj udělala jednu z největších hvězd nejrychlejšího kolektivního sportu na světě. Ukazuje, jak silný musí být jednotlivec, aby mohl být silný i celek. Svěřuje se se svými úspěchy i nezdary. Nesvaluje vinu na jiné, i když by někdy mohl, a nečepýří se jako zachránce lidstva tam, kde ví, že nebýt ostatních, ať spoluhráčů nebo rodiny, či mnoha jiných, které na své pouti potkal, mohl být zdatným bruslařem a tvrdým střelcem, ale nebyl by slavným hokejistou.

Mnozí se domnívají, že právě někde tady je zakuklen rozpor kolektivních sportů: jednotlivec, který chce dosáhnout až na špičku, aby se mohl stát členem špičkového celku, musí být sebestředný až na půdu, protože jinak by na tu špičku nemohl dosáhnout. A když na ni konečně dosáhne, musí znát míru mezi sebestředností a přizpůsobivitostí.

Každý má tu hranici jinde a každý sport ji uznává jinak. Nový dokázal, že tu hranici našel a že ji respektoval.

I to bylo jedním ze zdrojů jeho úspěchu.

Komunismus neměl na podraznictvi monopol, to určitě ne. Nicméně, Nový se snaží vyhýbat se nářkům. Nejen, že co se stalo, se neodestane, ale často v jeho vyprávění jde o události, které může vyprávět jen on, zatímco ti, kteří mu dle jeho soudu nějak ublížili, se už nemohou bránit.

O to více vynikne vyprávění o jeho posledním mistrovství světa v československých barvách, kdy svému mužstvu pomohl k úspěchu. Když se pak rozdávaly prémie, vedení mužstva mu je upřelo: budeš hrát od příští sezóny v Americe, tam se nabalíš, tak nech svůj podíl, aby se o něj podělili jiní.

Tohle ale nebyl jediný případ. Podobný se stal, když Nový byl vyhlášen nejlepším hráčem zápasu v utkání o Kanadský pohár: měl dostat japonské sportovní auto.

Zástupce podniku mu slavnostně předal klíčky a ptal se, zda mu má podnik vůz dodat do Vídně nebo do Prahy. V tom okamžiku se objevil tehdejší československý hokejový šéf Zdeněk Andršt a nejmenovaný zástupce československého velvyslanectví: ne, Milan Nový to auto nechce. S náznakem, že by to nedělalo dobrotu, kdyby jezdil po československých silnicích ve sporťáku z Japonska.

Japonský zástupce řekl, že chápe, a že tedy kam mají panu Novému poslat peníze (částku, za jakou se vůz tehdy prodával v Kanadě), a nikým nepověření zástupci lidu oznámili, že pan Nový ty prachy nechce také.

Že by se Milana Nového zeptali na jeho názor, o tom nepadlo ani slovíčka.

A ani Milan Nový by se o tom patrně nezmiňoval, kdyby se mu nestala podivná věc: přijel hrát do Moskvy, a tehdejší sovětský brankář Vladislav Treťjak, který to auto získal také, se ho ptal, jak se mu jezdí v tom jeho a jakou barvu si vybral.

V každém případě: auto oželel a skutečně se vydal do Ameriky, kde v sezóně 1982-1983 odehrál 73 utkání v NHL za Washington Capitals, vstřelil 18 branek, na dalších 30 nahrál, v kategorii plus-minus, která označuje, kolikrát byl na ledě, když vstřelilo branku jeho mužstvo a kolikrát byl na ledě, když naopak branku vstřelil soupeř, zaznamenal velice slušných +4.

Shrnuto: neztratil se a rozhodně neudělal ostudu. Ani sobě, ani českému hokeji.

Po návratu do Evropy si ještě zahrál ve Švýcarsku a Rakousku a aktivní kariéru ukončil dvěma sezónami ve své rodné kladenské Poldovce.

Milan Nový - Valdez

Z jeho vyprávění, jak nám je podává David Lukšů, je cítit vyrovnanost člověka, který dosáhl mnohého, ale necítí se být ani povznesen nade všechny, ani jakkoliv ukřivděn.

Vyprávění doprovází řada obrázků z nejrůznějších archívů. Mnohé z nich vznikly jenom jako rodinné upomínky. O to je pohled na ně cennější.

David Lukšů zde opět přinesl příběh, který se týká sportu a sportovců jen na povrch: jak se stalo pravidlem, David Lukšů nám opět přinesl příběh o zajímavém člověku, který žil v zajímavé době, a přesto lecčeho dosáhl.

A právě proto by si měli tuhle knihu přečíst i ti, kterým sport nic neříká, ale které zajímá doba, kterou český národ zažil velice nedávno a na niž nemá právo zapomínat.