Na svých internetových stránkách se Alena Vitásková představuje jako „dáma, která se nikdy nevzdá“. Nejde o prázdné vychloubání. Je s podivem, že po čtyřech letech trestního stíhání a půldruhém roce čekání na výsledek odvolání proti nepravomocně uloženému krutému trestu osmi a půl let odnětí svobody dosud neskončila v trvalé péči psychiatrů, ale naopak kromě zvládání náročné funkce předsedkyně Energetického regulačního úřadu a poměrně rozsáhlé odborné publikační činnosti se pouští na literární dráhu. Po eseji „Na prahu vězení“ z r. 2016, v kterém čtenáře seznámila se svým pohledem na její trestní stíhání, vydala v těchto dnech první díl rozsáhlého díla, trilogie Solární baroni, která pojednává o nekalostech, souvisejících s počátky zavádění obnovitelných zdrojů energie v České republice.

Nosným prvkem vyprávění je příběh Elis, agentky záhadné nadnárodní zpravodajské služby NWO, která vede rozmařilý život v luxusu a při tom „levou zadní“ plní zpravodajské úkoly v různých částech světa, včetně těch nejexotičtějších. Jejím domovem je přepychová vila na blíže neidentifikovaném ostrově v teplých mořích. Popis jejího života autorka oživuje drobnostmi ze svého soukromí, takže vykreslením postavy Elis možná prozrazuje, jak by se chtěla mít, kdyby se znova narodila.

Mezi Alenou Vitáskovou a vysněnou Elis je ovšem propastný rozdíl. Hlavně čtenářky jí možná budou závidět a ze závisti ji budou nenávidět a mohly by podlehnout pokušení přenést nevraživost na autorku, ale kdyby došlo na lámání chleba, vlézt do její skutečné kůže by se jim asi nechtělo: z knihy se nedovíme, jak se do svého báječného postavení dostala Elis, ale z otevřených zdrojů víme, že životní dráha Aleny Vitáskové velmi často procházela trním a hložím a tvrdou prací.

Autorčino vyprávění zastihlo Elis v zlomovém okamžiku. Firma ji právě vytrhla z blaženého nicnedělání na jejím ostrově a vysílá ji spolu s oddaným pomocníkem Norbertem do České republiky, kde řadu let nebyla. Má zde zkoumat podezřelé jednání části podnikatelských kruhů a s nimi propojených politiků, policistů, státních zástupců a soudců a zjistit, co vlastně chystají. Díky nasazení zvěda mezi podezřelé a sledování jejich porad on-line s využitím dokonalé zpravodajské techniky odhaluje jejich přípravy na spuštění neuvěřitelně rozsáhlého „tunelování“ státního rozpočtu a peněženek odběratelů zneužitím projektu zavádění obnovitelných zdrojů energie, především fotovoltaických elektráren a bioplynových stanic. Propojení s politiky umožňuje podnikatelům nastavit pravidla udělování licencí a cenovou politiku tak, aby měli zajištěny báječné zisky na dlouhou řadu let. Má to ale být příležitost jen „pro kluky, kteří spolu mluví“, vetřelci zvenčí se nedostanou k lízu.

Autorka zalidňuje příběh velkým počtem jednajících osob, označených smyšlenými jmény, ale vybavených natolik konkrétními vlastnostmi, že to čtenáře nutně vede k pokusům o zjištění, o koho se ve skutečnosti jedná. Mýlka není možná jen v případě letmé zmínky o Kamile, nastupující do čela úřadu: je to sama autorka. Postava se ale zatím nijak neprojevila.

Není ostatně vůbec jisté, že všechny jednající postavy mají předlohu ve skutečných lidech. Zato je jisté, že se vesměs jedná o burany, opíjející se do němoty, se sklonem k sexuálním výstřelkům a s nezřízenou touhou po penězích, kvůli jejichž hromadění jsou schopni jakéhokoli darebáctví. V mimopracovním životě se dopouštějí různých kousků, které mi nepřipadají humorné, ani mi nepřipomínají Haškův humor ve Švejkovi. Jsou to prostě strašlivé trapasy, odhalující ubohost popisované „elity“.

Nicméně je možné, že odhalení totožnosti jednajících osob by mohlo být inspirujícím překvapením pro orgány činné v trestním řízení, pokud by ovšem našly odvahu „dráždit hada bosou nohou“ a pustily se do řešení rebusu. Mezi zájmovými osobami mohou být mocní lidé, jejichž obtěžování nemístnou zvědavostí by se zvědavci mohlo nevyplatit.

Jedinou skutečně kladnou výraznou postavou je roztomilý černý knírač Einstein, miláček Elis. Nepřetržitě provádí různá uličnictví, jimiž vyvádí z míry Elisina manžela Igora, ale nikomu neubližuje. Není pochyb, že jeho předlohou je milovaný pejsek Aleny Vitáskové.

Velký počet jednajících postav má nevýhodu: sledování dějových souvislostí je obtížné, s přibývajícími stránkami unavující až do snížení čtivosti textu. Kdo hledá laciné pobavení, bude zklamán.

Po věcné stránce obraz, který získává Elis o počínání podezřelých, odpovídá tomu, co o kořenech „fotovoltaického tunelu“ víme nebo aspoň tušíme. Autorka pouze skládá jednotlivé části puzzle do souvislého obrazu. Z něho je zřejmé, že nic z toho špatného, co se při zavádění obnovitelných zdrojů energie odehrálo, není náhodné a řídilo se podle předem vypracovaného promyšleného plánu. Vede to k dojmu, že přinejmenším část trestních řízení proti „solárníkům“ postihuje jen okrajové jevy, zatímco základy zločinu zůstávají zastřeny. V tom je nezpochybnitelný přínos poselství Aleny Vitáskové: vyzývá ke stržení masek skutečným „budovatelům tunelu“.

Vyprávění je ale neúplné, možná záměrně nedokončené: nedovíme se, jak zpravodajská služba NWO naložila se získanými poznatky. Jisté je, že neposloužily k přijetí ochranných opatření proti připravovanému rozkrádání finančních prostředků státu a spotřebitelů. Možná skončily založeny ad acta jako zajímavost pro příští generaci historiků. Čekají nás ale další dva díly a dá se předpokládat, že poznání se bude postupně prohlubovat a v třetím dílu se možná dočkáme vyřešení všech zbývajících záhad.